Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 447/99

Ústavní soud rozhodl dne 14. října 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti D. D., zastoupeného Mgr. J. H., advokátem, proti rozsudkům Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 7. 1998, čj. -77, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 1999, čj. -110,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel v podstatě uvádí, že těmito rozhodnutími, přikazujícími dosud společnou nemovitost do výlučného vlastnictví žalované, se vlastně stal bezdomovcem, a to za situace, kdy žalovaná vlastní a užívá další nemovitost. Z těchto, jakož i dalších, důvodů, domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Okresního soud v Mostě Ústavní soud zjistil, že žalobkyně H. R. podala dne 18. 3. 1997 u tohoto soudu žalobu na vypořádání podílového spoluvlastnictví se stěžovatelem s návrhem, aby celá nemovitost, tj. rodinný domek v Litvínově, H. 625, byla přikázána do jejího výlučného vlastnictví s odůvodněním, že stěžovatel se trvale zdržuje ve Spolkové republice Německo, kde má také stálé zaměstnání a že po provedení nezbytných oprav se chce do domku nastěhovat. Okresní soud v Mostě napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětnému domku s garáží a pozemky a určil výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí žalobkyni s tím, že je povinna zaplatit stěžovateli částku 421 630,-- Kč. V důvodech svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že stěžovatel od roku 1991 žije a pracuje ve Spolkové republice Německo, že opakovanými výměnami zámků bránil v užívání rodinného domku žalobkyni, která bydlí se svým nynějším manželem v panelovém bytě a je schopna stěžovateli vyplatit jeho spoluvlastnický podíl. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že podmínka účelného využívání nemovitosti je splněna spíše na straně žalobkyně než stěžovatele, který ji užívá pouze občas, při svých návštěvách České republiky. Skutečnost, že žalobkyně domek po určitou dobu fakticky neužívá, nelze považovat za projev jejího nezájmu o nemovitost, když bylo prokázáno, že mezi účastníky byly spory ohledně užívání nemovitosti a že žalobkyně se dokonce obrátila na Policii ČR. Předpoklad účelnějšího využívání nemovitosti u žalobkyně je splněn i přesto, že se stala spoluvlastnicí dalšího objektu bydlení, neboť tímto způsobem pouze provizorně řešila svou situaci, když se neodvážila nastěhovat se do nemovitosti pro odpor stěžovatele a další nemovitost zakoupenou za peníze svých rodičů, jež jim musí vrátit, zamýšlí prodat. Stěžovatelův úmysl přestěhovat se trvale do předmětné nemovitosti se týká budoucnosti, když není jisto, kdy a zda vůbec tato situace nastane.

Důvody, které vedly obecné soudy k vydání napadených rozhodnutí, jsou zcela logické a přesvědčivé, a to i ve směru nepředvídatelnosti budoucího jednání stěžovatele, který již od roku 1991 žije a pracuje ve Spolkové republice Německo. To, čím stěžovatel argumentuje ve své ústavní stížnosti, není samo o sobě způsobilé posunout projednávanou věci do ústavně právní roviny, neboť jde o pouhé opakování toho, s čím se v řádně vedeném procesu vypořádaly již obecné soudy, a to i pokud jde o aplikaci ustanovení , zejména pak posouzení otázky účelného využití věci.

Všechna uvedená zjištění a úvahy tedy evidentně nenaznačují, že by v řízení před obecnými soudy a rozhodnutími jimi vydanými došlo k porušení jakéhokoli z ústavně zaručených stěžovatelových práv, takže Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. října 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu