Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 53/99

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti navrhovatele ing. O. N., zastoupeného JUDr. J. A., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. -173, ze dne 14. 10. 1998, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově, čj. -159, , ze dne 1. 9. 1997,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal dne 30. 1. 1999 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 1. 2. 1999. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. -173, ze dne 14. 10. 1998, kterým byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově, čj. , -159, ze dne 1. 9. 1997, jímž byl zamítnut návrh navrhovatele ing. O. N. a navrhovatelky J. S. na stanovení povinnosti odpůrce M. Prostějov, výrobní družstvo, vydat navrhovateli pozemky p.č. 244/1, p.č. 244/2 a p.č. 598/3 v k.ú. D. a na nich stojící objekty oplocení z betonových prefabrikátů s bránou, budovu kanceláře - část 2, soustružny, brusírny, expedice skladu materiálu, nástrojárny a přístavbu sociálního zařízení s přístavbou plynové kotelny a navrhovatelce pozemky p.č. 598/1 a p.č. 488 v k.ú. D. s budovou dílny a kotelny se skladem paliva. Podle názoru navrhovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho práva na soudní ochranu podle a práva na ochranu vlastnického práva podle č. 11 odst. 1 věta druhád (dále jen ""). Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Okresního soudu v Prostějově. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal návrh na vydání výše uvedených nemovitostí podle , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů. Dále Ústavní soud zjistil, že obdobný návrh, ve vztahu k navazujícím nemovitostem proti stejnému odpůrci podala i navrhovatelka J. S., (sp. zn. ) a Okresní soud v Prostějově usnesením, čj. , 131/91-81, ze dne 5. 9. 1994, obě věci spojil ke společnému projednání a rozhodnutí, pod sp. zn. a také rozhodl ve věci rozsudkem, čj. , -120, ze dne 28. 5. 1996 tak, že návrhy v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění pak soud I. stupně uvedl, že oba navrhovatelé měli postavení oprávněných osob ve smyslu cit. zákona, protože vlastnické právo otci navrhovatele a navrhovatelce samotné bylo odňato podle nař. vlády č. Navrhovatelé doručili výzvu k vydání předmětných nemovitostí povinné osobě dne 12. 11. 1990, odpůrce výzvě nevyhověl, a proto navrhovatelé podali výše uvedenou žalobu. Z provedeného dokazování dovodil soud I. stupně, že předmětné nemovitosti nelze navrhovatelům vydat s odkazem na , protože tyto nemovitosti byly zastavěny po jejich odnětí státem.

K odvolání navrhovatelů, kteří uváděli především námitky proti znaleckým posudkům, vypracovaným v předmětné věci, rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který usnesením, čj. -137, ze dne 18. 6. 1997, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným názorem, ukládajícím soudu I. stupně úplněji zjistit skutkový stav ve vztahu k označení odpůrce a za tím účelem doplnit dokazování, které nelze provést u soudu odvolacího z důvodů zbytečných průtahů ve věci.

V předmětné věci znovu rozhodoval Okresní soud v Prostějově, který po doplnění dokazování ve směru uvedeném v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem, čj. , -159, ze dne 1. 9. 1997, znovu zamítl oba návrhy v plném rozsahu.

K opětovnému odvolání obou navrhovatelů rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů není důvodné. Uvedl, že soud I. stupně v rámci rozhodnutí Krajského soudu v Brně řádně věc znovu projednal a odstranil vady v označení odpůrce. Dále odvolací soud souhlasil se závěry soudu I. stupně, pokud se týká podání výzvy, která byla podána řádně a včas, když v této otázce nebylo mezi účastníky řízení sporu. Dále se podrobně zabýval otázkou, zda nárok navrhovatelů je důvodný vzhledem k ust. V předchozím řízení bylo prokázáno, a to nesporně, podle konstatování odvolacího soudu, že pozemky, jejichž vydání se navrhovatelé domáhali, byly po odnětí státem zastavěny. Odvolací soud vycházel ze závěrů znaleckých posudků zpracovaných ve věci, a to znaleckého posudku z oboru geodézie ohledně původních pozemků a jejich nynějších parcelních čísel a znaleckého posudku z oboru stavebnictví, který se týkal staveb umístěných na předmětných pozemcích. Uvedl, že původní pozemky p.č. 244 a p.č. 598/3 odňaté původnímu vlastníkovi, otci navrhovatelů, jsou v současnosti rozděleny tak, že ze dvou pozemků jsou vytvořeny pozemky tři, přičemž zastavěny jsou pouze pozemek p.č. 244/1 a 244/2, pozemek p.č. 598/3 je zpevněná manipulační plocha opatřená betonovým plotem a bránou. Navrhovatelce byl původně odňat pozemek p.č. 598/1, který v současné době tvoří jen část - manipulační zpevněná betonová plocha s betonovým oplocením, zbytek původního pozemku má parc. č. 488 a 489 a je zastavěn. Ze znaleckého posudku z oboru stavebnictví pak vyplynul charakter staveb ve vztahu k tomu, zda byly vybudovány až po převzetí pozemků státem. Dále odvolací soud konstatoval, že podle výpisu z pozemkové knihy původní pozemek p.č. 598/3 byl zahradou, kde se žádná stavba nenalézala a původní pozemek parc. č. 598/1 byla role. Vzhledem k těmto skutečnostem pak odvolací soud rozsudkem, čj. -173, ze dne 14. 10. 1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé jako věcně správný.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces před soudy obou stupňů, zakotvené v y. Porušení uvedeného práva spatřoval navrhovatel v tom, že soud se dostatečně nevypořádal se zjištěním skutkového stavu věci, když neprovedl v tomto směru všechny důkazy, které byly v průběhu řízení navrhovány. V odvolání proti rozsudku soudu I. stupně navrhoval provedení revizního znaleckého posudku z oboru geodézie, protože nesouhlasil se závěry znaleckého posudku ing. S., zpracovaného v rámci řízení. Dále navrhoval provést důkaz znaleckým posudkem I. Ch., zpracovaného na objednávku odpůrce. Dále nesouhlasil se závěry znaleckého posudku z oboru stavebnictví a žádal i zde revizní posudek, navrhoval rovněž vyžádání stanoviska Stavebního úřadu v Prostějově. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval navrhovatel i v tom, že po zrušení rozsudku odvolacím soudem a vrácení věci soudu I. stupně k provedení dokazování se soud I. stupně omezil pouze na zjištění konkrétního označení odpůrce, další důkazy neprováděl a ve věci samé rozhodl. V dalším odvolacím řízení bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní právo v tom, že odvolací soud se nezabýval otázkou, proč nebyly před soudem I. stupně provedeny další navrhované důkazy. Dále navrhovatel uvedl, že napadenými rozsudky bylo porušeno i jeho základní právo zakotvené v věta druháy. Porušení tohoto práva spatřoval navrhovatel v tom, že ochrana má být poskytnuta ve všech případech, kdy je předchozím neoprávněným zásahem vlastnické právo původního vlastníka narušeno. Vlastnické právo navrhovatele je opřeno o příslušná ustanovení a povinností soudů bylo poskytnout tomuto právu zákonnou ochranu. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.

K výzvě Ústavního soudu se k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vyjádřil i Krajský soud v Brně jako účastník řízení. Ve svém vyjádření Krajský soud v Brně odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále pak uvedl, že otázka zastavěnosti pozemků, které byly předmětem řízení, je otázkou skutkovou a otázkou odbornou, s níž se soudy obou stupňů vypořádaly. Hodnocení důkazů je pak právem i povinností soudu. Podle názoru tohoto účastníka řízení nemohlo v předmětné věci dojít k porušení věta druháy, protože toto ustanovení předpokládá existenci vlastnického práva, avšak v daném případě nešlo o ochranu ani zásah do vlastnického práva již existujícího, ale o uplatnění restitučního nároku. Vzhledem k tomu, že podle názoru účastníka řízení nedošlo k porušení uváděných základních práv, navrhl ústavním zamítnout, pokud ji Ústavní soud svým usnesením neodmítne.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany základních práv stanovenýchu, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Převážná část ústavní stížnosti je zaměřena na nesouhlas navrhovatele s hodnocením skutkových zjištění soudy obou stupňů a nesouhlasy s právními závěry, které oba soudy z těchto zjištění vyvodily. V této otázce je nutno upozornit na již existující a konstantní judikaturu Ústavního soudu, která vychází z názoru, že Ústavnímu soudu nepřísluší znovu hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, pokud při postupu obecných soudů byla respektována zásada volného hodnocení důkazů v hranicích upravených příslušnými ustanoveními . Ústavní soud by mohl zasáhnout do práva obecných soudů hodnotit provedené důkazy a vyvozovat z nich právní závěry také tehdy, jestliže vyvozené závěry jsou ve zcela zřejmém a zásadním nesouladu se skutkovými zjištěními. V předmětné věci však soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními a v jejich postupu Ústavní soud neshledal porušení y. Ze spisového materiálu vyplývá, že Krajský soud v Brně se v odvolacím řízení věnoval námitkám, které byly v odvolání obsaženy a dostatečně odůvodnil, ze kterých důkazů vychází a jakou hodnověrnost jim přikládá. Nelze odmítnout tvrzení odvolacího soudu, že vycházel ze skutečností, které pokládal za nesporné, a to především využitím znaleckých posudků ve věci vypracovaných, když jejich obsahu ani osobám znalců není důvod nevěřit, či pokládat je za neobjektivní. Při hodnocení postupu obecných soudů v procesu dokazování nelze v předmětné věci dospět k závěru, že právní závěry, provedené soudy, by byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Pokud jde o námitku navrhovatele, že soud I. stupně v dalším řízení po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem postupoval jen formálně a zaměřil se na upřesnění označení odpůrce, je na místě připomenout, že soud I. stupně je v tomto případě vázán názorem soudu odvolacího, vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí. V předmětné věci odvolací soud vyslovil, že soud I. stupně má doplnit zjištění právě jen o upřesnění označení odpůrce a v tomto směru má doplnit potřebné důkazy. Postup, kterým soud I. stupně plnil vyslovený právní názor soudu odvolacího, nelze považovat za porušení y, protože soud I. stupně postupoval způsobem, který mu ukládají příslušná ustanovení .

Pokud jde o namítané porušení věta druháy, zde se Ústavní soud ztotožňuje s názorem vysloveným ve vyjádření druhého účastníka řízení. Z konstantní judikatury Ústavního soudu v obdobných případech jednoznačně vyplývá, že ochranou vlastnického práva rozumí ochranu práva existujícího, které je nepřípustnými zásahy narušováno. Pokud se však jedná o otázku, zda vlastnické právo je či není, nelze neúspěch jedné strany v takovém sporu obecně považovat za porušení uvedeného ustanoveníy. V předmětné věci se jednalo o spor restituční, jehož výsledkem mělo být obnovení vlastnického práva za podmínek stanovených I zde lze říci, že postup podle příslušných ustanovení zákona, který vedl ve svém důsledku k tomu, že restituční spor pro navrhovatele nedopadl úspěšně, nelze považovat za porušení věta druháy.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 1999

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu