Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 300/99

Ústavní soud rozhodl dne 18. října 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti O. A., zastoupené JUDr. B. F., advokátkou, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 1998, čj. -48, a Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1999, čj. -64,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka v podstatě uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení celé řady jejích ústavně zaručených práv, a to v situaci, kdy prokázala u o udělení státního občanství ČR nabytí tohoto občanství ke dni 28. 4. 1995. Ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. je proto třeba mít za to, že je nejen osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení a 4 , v platném znění, ale že dodržela i lhůtu podle ustanovení a 4 téhož zákona. Soudy obou stupňů se rovněž nezabývaly platností darovací smlouvy a okolnostmi, za kterých byla uzavřena, a navíc odvolací soud zasáhl do jejího práva na soudní ochranu tím, že o jejím návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nerozhodl usnesením, nýbrž rozsudkem.Ze všech uvedených důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozsudků.

Jak konstatoval již Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 27. 7. 1999, čj. -82, posoudil Městský soud v Praze otázku podmínky státního občanství stěžovatelky od roku 1977 do 28. 4. 1995, a to tehdy ČSSR, později ČSFR, nyní ČR podle konstantní judikatury představované celou řadou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to rovněž publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K uvedenému Ústavní soud dodává, že také v nálezu Ústavního soudu publikovaném pod č. 164/1994 Sb. je výslovně konstatováno, že nově otevřená lhůta se týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Podle uvedeného nálezu jde o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR). To znamená, že zmíněný nález Ústavního soudu ČR umožnil realizovat nároky na vydání věci podle pouze občanům České republiky (dříve ČSFR), jimž v době od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991 bránila v jejich realizaci protiústavní podmínka trvalého pobytu a které restituční podmínku státního občanství splňovaly ke dni uplynutí lhůty určené tehdy ustanovením restitučního zákona, tedy k 1. 10. 1991.

Poukazuje-li pak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti na skutečnost, že soudy obou stupňů se nezabývaly platností darovací smlouvy, zdůrazňuje tím moment, jenž z hlediska toho, co již bylo konstatováno, je zcela irelevantní, neboť státní občanství jako pojmový znak oprávněné osoby je restituční podmínkou jak z hlediska důvodu uvedeného v ustanovení § 6 odst. 1 písm. d), tak i podle ustanovení § 19 odst. 1 restitučního zákona. Stejně tak je zcela irelevantní stěžovatelčina námitka směřující proti, ostatně správné, formě rozhodnutí odvolacího soudu o jejím návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, nehledě na to, že Nejvyšší soud ČR se v již citovaném rozhodnutí otázkou přípustnosti jejího dovolání zabýval, což znamená, že stěžovatelka ani v tomto směru na svých právech nebyla nijak dotčena.

Všechna uvedená zjištění a úvahy Ústavního soudu jsou natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. října 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu