Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 413/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu stěžovatelů V. J., B. J., J. P., V. J., všech zastoupených JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 1999, čj. - 78, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 6. 1994, čj. - 25,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podáním ze dne 23. 8. 1999 podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem.

Ústavní stížností podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli výše zmíněný rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců - stěžovatelů, kterou se domáhali vůči žalovanému Městskému podniku služeb, státnímu podniku v likvidaci, se sídlem v Kralupech nad Vltavou, uzavření dohody o vydání nemovitosti čp. 505 se stavební parcelou č. 288 a zahradou č. 458, vesměs zapsaných ve vložce č. 564 pozemkové knihy pro katastrální území L. dle , o mimosoudních rehabilitacích.

Stěžovatelé mají za to, že těmito rozhodnutími došlo k porušení článků 90 odst. 1 y ČR, článku 36 odst. 1 d (které dle stěžovatelů spočívá v neposkytnutí soudní ochrany jejich právům), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 11 d, kdy nebyl umožněn výkon vlastnických práv a do vlastnických práv bylo v rozporu se zákonem zasahováno v době totalitního režimu. V podstatě opakují argumentaci, kterou uplatnili v průběhu řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelé nesouhlasí s právními závěry učiněnými v napadených rozsudcích soudů obou stupňů, zejména s názorem, že se jim, jako žalobcům, nepodařilo v řízení prokázat, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu některým ze způsobů uvedených v Mají za to, že v daném případě jsou dány podmínky pro vydání nemovitosti podle citovaného zákona, neboť dle nich věc nikdy nesloužila účelu vyvlastnění. Povinnost vydat věc je podle stěžovatelů dána též dle ustanovení téhož zákona, neboť obecné soudy dostatečně neprokázaly, že finanční náhrada za vyvlastněnou nemovitost byla poskytnuta. Nesouhlasí také s názorem soudu, že na tento případ nelze aplikovat ustanovení citovaného zákona.

Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Jestliže se namítá porušení d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pak je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z d, jakož i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Pokud stěžovatelé namítají porušení vlastnického práva podle článku 11 d, je třeba uvést, že toto ustanovení chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení. Pokud spatřují nedostatek v hodnocení důkazů, pak je třeba připomenout, že soudní moc, jak je konstituována u ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( y ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem nezávislosti soudce je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle důkazy hodnotí podle své úvahy. Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede ( ).

Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů a obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. , dospěl k závěru, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, postupoval v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v článku 36 d a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy z provedených důkazů zjistily náležitě skutkový stav věci a z něj pak vyvodily odpovídající právní závěry.

Ústavní soud vyšel z toho, že je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu, který je totožný se závěry učiněnými v rozsudku soudu prvního stupně, totiž že stěžovatelé - žalobci - v průběhu řízení neprokázali své tvrzení ohledně toho, že předmětné nemovitosti přešly na stát způsobem uvedeným v a j) , ani jiným způsobem, uvedeným v citovaného zákona. V daném případě je nepochybné, že nemovitosti původním vlastníkům byly vyvlastněny na základě rozhodnutí odboru pro výstavbu Rady ONV v Kralupech nad Vltavou ze dne 3. 11. 1955 podle ustanovení § 20 zákona č. 280/1949 Sb., a násl. vládního a podle vyhlášky bývalého Ministerstva techniky ze dne 21. 9. 1950 č. 572 Úředního listu, a to ve prospěch MNV v Kralupech nad Vltavou pro plánované úkoly civilní obrany, za náhradu ve výši Kčs 75 393,65. V soudním řízení bylo prokázáno, že tato částka byla ve prospěch původních vlastníků složena do soudního depozita ve Státní spořitelně, odbočce v Kralupech nad Vltavou, a že z těchto složených peněz byla původním vlastníkům uhrazena částka Kčs 50 000,--, když kupovali dům čp. 877 se stavební parcelou č. 407 v K. Ústavní soud má za to, že podmínky ustanovení , ke kterým se váže povinnost věc vydat, splněny nebyly.

Pokud jde o námitku stěžovatelů, že mělo být aplikováno ustanovení

, když nemovitosti byly oceněny částkou Kčs 102 004,13 a náhrada byla stanovena v rozporu s cenovými předpisy, je třeba připomenout, jak správně uvedl odvolací soud, že ustanovení citovaného zákona dopadá na případy, které nejsou uvedeny v , jež spadají pod citovaného zákona a dále na případy, kdy stát věc převzal bez právního důvodu. Pokud pak byla původním vlastníkům za vyvlastnění poskytnuta náhrada o Kčs 26 610,48 nižší než činil odhad z února 1955, nelze tuto skutečnost samu o sobě považovat za důsledek politické perzekuce, když jiným důkazem politická perzekuce původních vlastníků nemovitostí prokázána nebyla.

Ústavní soud se dále ztotožnil se stanoviskem vysloveným v rozsudcích obou soudů, že nebylo možno akceptovat tvrzení stěžovatelů, že na souzenou věc se vztahuje ustanovení , podle kterého se povinnost vydat věc vztahuje na případy, kdy v rozhodné době věc přešla na stát vyvlastněním za náhradu, za podmínky, že věc existuje a přitom nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna. Ústavní soud neměl důvodu odchýlit se od odvolacího soudu , že v řízení bylo prokázáno, že důvodem vyvlastnění bylo použití nemovitosti pro účely civilní obrany a k tomuto účelu sloužily nejméně po dobu šesti let. Odvolací soud posoudil správně a v souladu s č. , platným v době, kdy došlo k vyvlastnění, že objekt, který byl stavebně a funkčně určen k tomu, aby byl užíván s domem čp. 505 v katastrálním území L., byl tedy jeho příslušenstvím ve smyslu č. , takže nemovitost jako celek sloužila k účelu, pro který byla vyvlastněna.

Ústavní soud na základě uvedených poznatků dospěl k závěru, že odvolací soud, ani soud prvního stupně, se nedostal v souvislosti s projednáváním předmětné věci do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, ani neshledal namítané porušení vlastnických práv stěžovatelů. Neshledal proto důvodu, pro který by mělo být vyhověno návrhu stěžovatelů na zrušení těchto rozhodnutí a musel zhodnotit návrh ústavní stížnosti jako návrh zjevně neopodstatněný.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 1999 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu