Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 162/99

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky a ve věci ústavní stížnosti A. R., zastoupené JUDr. B. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 1998, sp. zn. , t a k t o :

Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 1998, sp. zn. , který nabyl právní moci dne 1. 2. 1999. Napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně a tím údajně, podle názoru stěžovatelky, porušil její právo na spravedlivý proces ve smyslu d. Stěžovatelka se v občanskoprávním řízení domáhala určení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla dána zaměstnavatelem - Školským úřadem Jeseník podle ustanovení . Porušení svého práva na spravedlivý proces vidí stěžovatelka především ve skutečnosti, že před oběma obecnými soudy nebyl proveden důkaz u, označenou jako "přehled docházky". Tímto listinným důkazem hodlala navrhovatelka prokázat skutečnost, že organizační změna, pro kterou jí byla školským úřadem dána výpověď z pracovního poměru, nemohla údajně zavdat příčinu k omezení počtu pracovních míst.

Navrhovatelka tvrdí, že pokud obecné soudy neprovedly důkaz navržený stěžovatelkou, měly tento postup náležitě odůvodnit v rozhodnutích a uvést z jakého důvodu považovaly provedení listinného důkazu za nadbytečné.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že již soud prvého stupně dospěl k závěru, že výpověď daná zaměstnavatelem splňovala všechny formální náležitosti a byla oprávněná, neboť v důsledku sníženého počtu dětí v mateřské škole na T. ulici v Jeseníku musel být snížen i počet pracovních míst učitelek v roce 1996.

V odvolání proti rozsudku prvoinstančního soudu stěžovatelka především namítala skutečnost, že "přes provedení téměř všech navrhovaných důkazů soud nesprávně zjistil skutkový stav z toho důvodu, že provedené důkazy nesprávně vyhodnotil".

Odvolací soud v řízení doplnil pouze ty důkazy, které předložil zaměstnavatel, neboť jak výslovně uvedl, žalobkyně v odvolacím řízení důkazy nenavrhovala.

Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění prvoinstančního soudu vzal za prokázaná, neboť ani v odvolacím řízení nebyla nijak zpochybněna či vyvrácena.

Ve smyslu již citovaného ustanovení odvolací soud zcela správě dovodil, že v případě organizační změny, která se dotýká pouze části pracovníků, rozhoduje o výběru pracovníků, kteří budou podléhat shora uvedenému výpovědnímu důvodu, pouze zaměstnavatel. Soudy v daném případě mohou pouze přezkoumávat důkazy, které postihují tři základní problémy, spojené s výpovědním důvodem podle shora citovaného ustanovení , a to zda u zaměstnavatele jde skutečně o organizační změnu, zda v důsledku této organizační změny se stal (stane) zaměstnanec nadbytečným a jde o příčinnou souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností.

Veškeré další důkazy, které neslouží k zodpovězení těchto tří otázek, jsou podle názoru Ústavního soudu v souzené věci irelevantní. Důkazní břemeno k prokazování těchto skutečností však leží na zaměstnavateli.

Jestliže tedy byly shora uvedené skutečnosti zcela věrohodně prokázány v řízení před obecnými soudy, a to jak výpověďmi svědků - spolupracovnic stěžovatelky, tak i z listinných důkazů (z rozhodnutí školského úřadu o zrušení pracovních míst), nebylo povinností soudu provádět další důkazy i kdyby, jak uvádí stěžovatelka, byl tento důkaz navrhován až v odvolacím řízení. Neboť listinný důkaz, svědčící o evidenci docházky zaměstnanců, by podle názoru Ústavního soudu na skutkové situaci stěžovatelky nemohl nic změnit.

V této souvislosti je třeba znovu připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, která se zabývá dokazováním před obecnými soudy, k jejíž stručné rekapitulaci lze říci, že Ústavní soud není oprávněn nařizovat obecným soudům, jakými důkazy se mají v průběhu řízení řídit, či které důkazy provést k náležitému zjištění skutkového stavu. Zásada volného hodnocení důkazů pak znamená pouze tu skutečnost, že skutkový základ věci musí být prokazatelně zjištěn, aby z něj mohly být vyvozeny náležité právní závěry.

Neprovedení jednoho důkazu (o jehož návrhu lze diskutovat) pak v žádném případě nemohlo znamenat porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Za této situace byl nucen senát Ústavního soudu stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Vojtěch Cepl

předseda senátu ÚS

V Brně dne 4. října 1999