Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 264/99

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky o ústavní stížnosti navrhovatele F. P., zastoupeného JUDr. J. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 1999, čj. , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 27. 7. 1998, čj. ,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal dne 28. 5. 1999 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soud doručena dne 31. 5. 1999. V návrhu brojil proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 1999, čj. , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 27. 7. 1998, čj. , s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Mostě, sp.zn. a z něj zjistil, že dne 4. 3. 1994 podal navrhovatel žalobu proti Speciálním stavbám M., s.r.o., o náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku nemoci z povolání. Okresní soud v Mostě dne 27. 7. 1998 rozsudkem, čj. -138, žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že je nepochybné, že navrhovatel trpí nemocí z povolání. Podle však za škodu způsobenou nemocí z povolání odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy, před jejím zjištěním, za podmínek, z nichž příslušná nemoc z povolání vzniká. Soud uvedl, že je takto věci navrhovatele prokázat, že u žalované organizace pracoval za podmínek z nichž vzniká příslušná nemoc z povolání (onemocnění z vibrací), a že tyto podmínky na navrhovatele působily. Soud nakonec dospěl k závěru, že navrhovatel neunesl důkazní břemeno a nepodařilo se mu prokázat, že u žalovaného pracoval za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou je postižen.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel odvolání, v němž namítal, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci, nesprávně vyhodnotil důkazy a vyslovil výrok, který nemá oporu v provedeném dokazování. Řízení před soudem I. stupně podle navrhovatele trpělo vadami (soud neprovedl navržený důkaz dalším svědkem, aniž to zdůvodnil), které měly za následek nesprávné rozhodnutí.

Krajský soud v Ústí nad Labem dne 17. 3. 1999 rozsudkem, čj. -163, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že okresní soud se pečlivě zabýval zjišťováním skutkového stavu, provedl všechny dostupné důkazy v potřebném rozsahu a zjištěný skutkový stav byl základem pro správné rozhodnutí. Z dokazování vyplývá, že navrhovatel pravděpodobně pracoval za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou trpí, avšak u předchozích zaměstnavatelů, nikoliv u žalovaného. Výkon prací, z nichž vzniká nemoc z povolání, nebyl na straně navrhovatele prokázán a okresní soud proto nepochybil, když žalobu zamítl, aniž považoval za nutné nebo účelné řízení ještě doplňovat.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní stížnost. V ní namítal, že postupem okresního soudu bylo porušeno jeho základní právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ( d dále jen "Listina"). Výrok soudu byl údajně opřen o jakýsi přípis právního zástupce vedlejšího účastníka ze dne 20. 3. 1998. Tento přípis, nepodepřený jakýmkoliv důkazem, byl konstatován při jednání dne 27. 7. 1998, kterého se navrhovatel, ani jeho právní zástupce neúčastnili a neměli tudíž možnost se k němu vyjádřit. Za podstatnou vadu řízení považoval navrhovatel i to, že i když navrhl výslech svědka M. K., tento důkaz proveden nebyl, aniž by jej soud zamítl. Tím mělo být porušeno navrhovatelovo právo na řádný soudní proces. Navrhovatel uvedl, že pokud odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil, akceptoval porušení práva navrhovatele daného mu y, na něj navazujícího práva vlastnického podle y a práva na spravedlivou odměnu za práci podle y. Rozhodnutím soudů měl totiž navrhovatel pozbýt svůj oprávněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku nemoci z povolání.

Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 18. 6. 1999 odkázal na napadený rozsudek a jeho odůvodnění.

Ústavní stížnost není důvodná.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d (dále jen " ") a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval odvolací soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.

Nemoc z povolání je nepochybně významným zásahem do sféry osobnostních práv člověka. Proto také stanoví v případě těchto nemocí absolutní odpovědnost zaměstnavatele, u kterého zaměstnanec pracoval za podmínek, za nichž taková nemoc vzniká. Odpovědným subjektem je ten zaměstnavatel, u kterého zaměstnanec takto pracoval naposled, před vznikem nemoci z povolání. Břemeno důkazu této skutečnosti však spočívá na zaměstnanci. V souzené věci bylo nepochybně prokázáno, že navrhovatel trpí nemocí z povolání. V řízení před obecnými soudy však neprokázal, že by u žalovaného zaměstnavatele pracoval za podmínek, za nichž tato nemoc vzniká. Ze spisu Okresního soudu Mostě, sp.zn. , je zřejmé, že soudy se pečlivě zabývaly skutkovými otázkami a spolehlivě zjistily skutkový stav. Pokud některé důkazy neprovedly, přesvědčivě zdůvodnily, proč tak neučinily. Tím nebyla zpochybněna ani existence nemoci z povolání, ani skutečnost, že za tuto nemoc je někdo odpovědný. K námitce, že soud jednal bez účasti navrhovatele je třeba uvést, že v inkriminovaném případě jednání bez přítomnosti navrhovatele a jeho právní zástupkyně se tito z jednání řádně omluvili (písemná omluva je součástí soudního spisu) a vyslovili souhlas s tím, aby se jednalo bez jejich účasti. Nelze tedy tuto skutečnost soudu vyčítat. Ústavní soud proto neshledal, že by obecné soudy porušily navrhovatelova základní práva, daná mu y.

K namítanému porušení y Ústavní soud konstatoval, že postupem obecných soudů nebylo a nemohlo být nikterak zpochybněno navrhovatelovo vlastnické právo. Předmětem sporu nebyly totiž primárně majetkové nároky navrhovatele, ale určení odpovědnosti za vzniklou škodu. Soudy se výší případných náhrad (tedy otázkami majetkovými) vůbec nemohly zabývat, když dospěly postupem, který nelze označit za protiústavní, k tomu, že žalovaný za škodu neodpovídá.

Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivou odměnu za práci, daného y, nemohlo být toto právo postupem soudů porušeno, neboť náhrada škody, v jakékoliv podobě, nemá charakter odměny za práci. Jedná se o sankci, jejíž smysl spočívá v satisfakci za újmu na zdraví, kterou postižený zaměstnanec utrpěl nemocí z povolání, nikoliv o odměnu za vykonanou práci.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva navrhovatele, a proto ve smyslu písmeno a) , ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný, odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 1999

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu