Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 302/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci navrhovatele D., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Z. J., advokátem, o ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 29. 4. 1998, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 29. 4. 1998. Tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle a 38 d, podle nichž se může každý domáhat svého práva u nestranného a nezávislého soudu a má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Porušení svých výše uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že ačkoliv bylo podle ustanovení (dále jen " "), dovolání přípustné proti celému odvolacímu rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, dovolací soud v rozporu s tím vyslovil, že proti prvým dvěma výrokům rozsudku odvolacího soudu a výroku čtvrtému dovolání přípustné není a odmítl ho. Přípustnost dovolání vyslovil pouze proti třetímu výroku rozsudku, kde ho však přes uvedené dovolací důvody zamítl.

Jak zjistil Ústavní soud z napadeného rozhodnutí, ve věci žalobce L. Č., podnikajícího pod obchodním jménem A a L, proti žalovanému D., spol. s r. o., rozhodl Krajský obchodní soud v Praze dne 18. 10. 1996 tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 135 719,10 Kč s 16% úrokem z prodlení z částky 106 382,70 Kč od 30. 3. 1993 do zaplacení, z částky 45 719,10 Kč od 16. 4. 1993 do zaplacení a s 16% úrokem z prodlení, a dále náhradu nákladů řízení ve výši 14 082 Kč. Uvedené částky se žalobce domáhal z titulu ústně sjednané kupní smlouvy na nákup zboží, které žalovaný převzal, ale fakturovanou kupní cenu nezaplatil. K odvolání žalovaného poté odvolací soud rozsudkem, sp. zn. , ze dne 26. 3. 1997, připustil zpětvzetí žaloby ohledně částky 13 320,50 Kč a v tomto rozsahu rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení ve stejném rozsahu zastavil. Dále co do částky 122 398,60 Kč a ohledně úroků z prodlení z částky 45 719,10 Kč rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ohledně dalšího úroku z prodlení rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 16% úrok z částky 90 000 Kč a o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 17 132 Kč. V odůvodnění svého rozsudku uvedl odvolací soud, že žalobce vzal při odvolacím řízení zpět žalobu ohledně částky 13 320,50 Kč. Odvolací soud poté podle částečné zpětvzetí žaloby připustil a rozsudek soudu I. stupně v tomto rozsahu zrušil a ve stejném rozsahu řízení zastavil, neboť neshledal, že by důvody uváděné žalovaným pro nepřipuštění částečného zpětvzetí žaloby bylo možné považovat za vážné. Odvolací soud byl dále toho názoru, že ústní dohodu označovanou účastníky jako "dohodu o komisním prodeji" nelze považovat za komisionářskou smlouvu, neboť neobsahovala podstatné náležitosti podle obchodního zákoníku. Ve zbývající části výroku ohledně věci samé a ohledně úroku z prodlení z částky 45 719,10 Kč rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný. S ohledem na to, že žalobce na částku fakturovanou ve výši 106 382,70 Kč započetl platbu uskutečněnou před podáním žaloby ve výši 16 382,70 Kč a takto byla upřesněna žaloba, odvolací soud u dalšího úroku z prodlení změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 90 000 Kč. Stěžovatel poté napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, a to z důvodů uvedených v až d)

Na základě podaného dovolání rozhodl dovolací soud dne 29. 4. 1998 tak, že dovolání proti výroku I. je nepřípustné podle , neboť je napadáno rozhodnutí, týkající se peněžitého plnění ve výši 13 320,50 Kč, tedy nepřevyšujícího částku 50 000 Kč. V bodě II. výroku byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, dovolání v této části tedy nebylo taktéž přípustné. V bodě III. výroku rozsudku napadeného dovoláním bylo dovolání přípustné podle , neboť jím byl změněn rozsudek soudu I. stupně ohledně úroků z prodlení. Dovolání proti této části výroku však dovolací soud zamítl s tím, že není důvodné. V bodě IV. výroku bylo rozhodnuto o nákladech řízení, proto dovolací soud s odkazem na ustanovení , věta za středníkem dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu odmítl. Rozhodnutí o nákladech řízení je totiž podle jeho názoru svou povahou usnesením ( ).

Ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR uvedl, že zpětvzetí žaloby, zrušení rozhodnutí soudu a zastavení řízení podle , a to i s ohledem na ustanovení , je svojí povahou usnesením. Na tom nemění nic to, že je tento výrok obsažen v rozsudku. Totéž platí o rozhodnutí o nákladech řízení. Přípustnost dovolání je pak nutné posuzovat podle a nikoliv, jak se mylně domnívá stěžovatel, podle Pokud odvolací soud připustil částečné zpětvzetí žaloby, změnila se tím nutně i částka uplatněná v původní žalobě. Odvolací soud, dospěl-li k závěru, že soud I. stupně ohledně zbývající částky rozhodl správně, nemohl rozhodnout jinak, než v této části rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit. I pokud by tento výrok uvozoval slovy, že jde o změnu rozhodnutí soudu I. stupně, obsahově by se jednalo o potvrzující rozhodnutí a takto by dovolací soud musel posuzovat přípustnost dovolání.

Vedlejší účastník řízení L. Č., podnikající s dodatkem k obchodnímu jménu A a L, ke stížnosti uvedl, že se s odůvodněním napadeného rozhodnutí plně ztotožňuje.

II.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a vykonává přezkumné pravomoci pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu byly porušeny , ústavní zákon, základních práv a svobod nebo mezinárodní smlouva podle y ČR.

Ústavní soud se proto ve svém rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele zaměřil na ústavněprávní stránku věci, na otázku, zda byla porušena práva stěžovatele ve smyslu y ČR a d napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR.

Při posuzování ústavnosti napadeného rozhodnutí se Ústavní soud plně ztotožnil se závěry dovolacího soudu, uvedenými v odůvodnění jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR při rozhodování o dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je a jeho jednotlivá ustanovení, týkající se dovolacího řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu. Tento procesní institut je upraven v ustanovení a násl. Podle je dovolání přípustné v některých případech i proti usnesení. To se však netýká usnesení o nákladech řízení [ ] a usnesení, jímž bylo připuštěno zpětvzetí návrhu, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč. Je nerozhodné, zda se jedná o úplné zpětvzetí návrhu či zpětvzetí částečné. Uvedené se týká výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo řízení zastaveno ohledně částky 13 320,50 Kč. Dovolání je rovněž nepřípustné, je-li potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně. Uvedené se týká výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu I. stupně ohledně úroků z prodlení z částky 122 398,60 Kč a 45 719,10 Kč. V tomto případě nezbylo dovolacímu soudu rozhodnout jinak, než dovolání v této části odmítnout, neboť dospěl-li odvolací soud k závěru, že soud I. stupně ohledně zbývající částky (tzn. bez částky 13 320,50 Kč, jíž se týkalo zpětvzetí žaloby), rozhodl správně, nemohl rozhodnout jinak, než v této části rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit.

Dovolání bylo podle dovolacího soudu přípustné pouze proti výroku III. rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud zamítl pro jeho nedůvodnost. V průběhu odvolacího řízení totiž žalobce upřesnil, že 16% úrok z prodlení má být vypočítáván z částky 90 000 Kč, nikoliv z původní částky 106 382,70 Kč. Důvodem byla skutečnost, že na částku fakturovanou ve výši 106 382,70 Kč, splatnou dne 30. 3. 1993, započetl platby učiněné žalovaným před podáním žaloby v celkové výši 16 382,70 Kč.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadl také právní závěry obecných soudů o tom, že mezi účastníky byla uzavřena ústní nepojmenovaná smlouva, nikoli smlouva komisionářská podle § 577 obchodního zákoníku, jak tvrdil stěžovatel. Naopak všechny obecné soudy, jejichž právní závěry nemá Ústavní soud důvodu zpochybňovat, dospěly k názoru, že ačkoli účastníci označovali ústní dohodu, k níž mezi nimi došlo, jako dohodu o "komisním prodeji", nelze považovat za komisionářskou smlouvu, jejíž podstatné náležitosti jsou upraveny v § 577 obchodního zákoníku. Chybělo totiž ujednání o poskytnutí úplaty za obstarání obchodní záležitosti. Podle soudů lze jejich dohodu považovat toliko za nepojmenovanou smlouvu podle § 269 obchodního zákoníku, jejíž obsah se blíží smlouvě kupní.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že odvolací i dovolací soud postupovaly v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v d. Svůj postup soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvodu učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 8. října 1999

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu