Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 341/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 1. 7. 1999, které Ústavní soud obdržel dne 12. 7. 1999.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 13. 1. 1999, sp. zn.

, jímž byl odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu tří let a k trestu zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu čtyř let a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. , kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o vině a zrušen výrok o trestu. Uvedeným rozsudkem soudu druhého stupně byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců s výkonem ve věznici s dohledem a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let.

Stěžovatel je toho názoru, že trestním řízení i vydanými shora uvedenými rozsudky soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, jež jsou zaručeny Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod v ,u ČR v a ad v a následujících. Domnívá se, že výše popsaná porušení základních práv a svobod byla způsobena deformací a neobjektivním hodnocením důkazů, nevypořádáním se s námitkami v odvolání, jakož i porušením zásady in dubio pro reo.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, na něž oba soudy reagovaly ve svých rozsudcích.

Ze spisu Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 13. 1. 1999 je stěžovateli kladeno za vinu, že po požití většího přesně nezjištěného množství alkoholu řídil osobní automobil a rychlost jízdy nepřizpůsobil stavu vozovky, svým schopnostem a povětrnostním podmínkám a po projetí mírné pravotočivé zatáčky dostal smyk a narazil do sloupu. Při nehodě zemřel jeho spolujezdec. V odůvodnění svého rozsudku soud vyvrací obhajobu stěžovatele, že příčinou nehody bylo to, že spolujezdec mu padl na volant a opírá se přitom o závěr znaleckého posudku, že stěžovatelem popisovaný nehodový děj je nereálný. Soud dovozuje, že příčinou nehody byla jízda stěžovatele ovlivněná alkoholem a dále též nepřizpůsobení rychlosti a způsobu jízdy stavu vozovky, vlastním schopnostem a povětrnostním podmínkám.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. , napadený rozsudek soudu prvního stupně hodnotil tak, že prvoinstanční soud jednotlivé důkazy řádně zhodnotil a dospěl ke správnému skutkovému závěru, a proto odkazuje na jeho odůvodnění, když soud prvního stupně nepominul žádný z provedených důkazů, náležitě se vypořádal s obhajobou obžalovaného a uvedl, jakými důkazy ji považuje za vyvrácenou s tím, že učiněný skutkový závěr soudu prvního stupně je náležitě opřen o provedené důkazy. Dále podotkl, že ani on neshledává argumenty obžalovaného oprávněnými, a to jak ve vztahu k jeho ovlivnění požitým alkoholem, tak k zavinění dopravní nehody.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu trestního řízení, zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal, když shledal skutkový závěr soudu prvního stupně za náležitě opřený o provedené důkazy. Je třeba podotknout, že v trestním řízení (§ 2 odst. 6 tr. řádu) zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem - v daném případě tedy posouzení, zda došlo ze strany stěžovatele k porušení důležité povinnosti uložené mu zákonem.

Ústavní soud se přiklonil ke stejnému závěru jako Krajský soud v Praze a neshledal ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutím obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a 2 a d. Výše zmíněná porušení z napadených rozsudků Okresního soudu Praha - východ a Krajského soudu v Praze však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně ( a 4d), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (y ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (y ČR).

Ústavní soud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, tedy nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 1999 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu