Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 152/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci stěžovatele Bytového družstva, zastoupeného JUDr. J. O., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. -22, ze dne 23. 1. 1998, spojené s návrhem na zrušení , o vlastnictví bytů, ve znění , a nálezu Ústavního soudu č. 280/1996 Sb., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel [pc1101]svou včas podanou ústavní stížností napadl usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. -22, ze dne 23. 1. 1998. Tímto usnesením bylo odmítnuto odvolání Bytového družstva proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. Firm 30673/94/Rg.Dr 1820/1-7, kterým bylo do obchodního rejstříku zapsáno Bytové družstvo N. O. 250. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že odvolání podala osoba, jež k tomu není oprávněna. K tomuto závěru dospěl proto, že podle (dále jen " ") se řízení ve věcech obchodního rejstříku zahajuje na návrh osob oprávněných k tomu podle zákona. Podle zákonného vymezení okruhu navrhovatelů v ustanovení mohou být navrhovatelem osoby, jichž se zápis do obchodního rejstříku týká, tedy samotné právnické nebo fyzické osoby, jejichž právní stav je zápisem či výmazem skutečností v obchodním rejstříku dotčen a dále osoby, které jsou k tomu oprávněny podle zákona. Těmito jsou u založených, ale nevzniklých, tedy dosud právně neexistujících společností, popř. družstev, statutární orgány přímo určené v zákoně. V případě prvozápisu družstva se jedná o zápis konstitutivní v tom směru, že zápisem do obchodního rejstříku družstvo vzniká. Je tedy zcela a jedině na vůli osoby podle zákona oprávněné podat návrh na prvozápis. Použití ustanovení na takový případ by znamenalo ingerenci dalších osob do řízení o zápisu družstva do obchodního rejstříku a tím i do práva statutárního orgánu svobodně rozhodovat o svém návrhu. Podle názoru odvolacího soudu by výklad, že původní družstvo je účastníkem řízení o zápisu vyčleněného, nového družstva podle , o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, do obchodního rejstříku ve smyslu odporoval smyslu zákona, jakož i přímo ustanovení Navíc vznik povinnosti původního družstva vypořádat se s novým družstvem nastává až po vzniku nového družstva. V době rejstříkového řízení by tedy nebyla splněna ani podmínka , že o právech a povinnostech původního družstva má být v rejstříkovém řízení jednáno. Odvolací soud tedy odmítl podle odvolání dosavadního družstva Bytového družstva do usnesení soudu I. stupně jako podané někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, protože když původní družstvo nebylo účastníkem řízení u soudu I. stupně, pak nebylo ani účastníkem odvolacího řízení.

Se závěrem odvolacího soudu však stěžovatel nesouhlasí. V ústavní stížnosti uvedl, že s odvoláním na rozhodli někteří členové družstva a nájemci bytů o vyčlenění z družstva stěžovatele a o vzniku družstva nového. Teprve dodatečně, po zápisu vyčleněného družstva do obchodního rejstříku, stěžovatel zjistil, že k vyčlenění došlo v rozporu se zákonem, neboť v seznamu členů - nájemců bytů byly uvedeny i osoby, které nebyly členy družstva a jedna osoba, která nebyla nájemcem bytu. V seznamu nebyly naopak uvedeny všechny osoby, které byly členy družstva a nájemci. Nebylo tak dosaženo souhlasu 2/3 všech členů - nájemců. To však ze seznamu, který byl předložen rejstříkovému soudu, zjistit nelze, a proto rejstříkový soud tedy ani nemohl zkontrolovat správnost postupu podle Protože se vznik nového vyčleněného družstva nepochybně dotkne práv a povinností stěžovatele, měl mít možnost jako účastník řízení "o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno" do řízení vstoupit a v rámci řízení uvést tvrzení oprávněné osoby do souladu se skutečností. Podle názoru stěžovatele je právní názor Vrchního soudu v Praze vyjádřený v napadeném usnesení v rozporu s a a zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno základní právo stěžovatele zakotvené v , a 4 a d, neboť mu bylo zcela odepřeno právo na soudní ochranu.

Podle zjištění Ústavního soudu podal stěžovatel proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podle dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 20. 4. 1999, bylo dovolání zamítnuto. Toto rozhodnutí bylo podle sdělení Krajského obchodního soudu v Praze stěžovateli doručeno dne 7. 7. 1999 a téhož dne nabylo právní moci. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno [ , odst. 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích (např.

sp. zn.

,

,

), od nichž nemá důvodu se odchylovat, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [ písm. d) y, , odst. 3 písm. a) , ve znění pozdějších předpisů]. K této nápravě však nemůže dojít tak, že by řízení o Ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti by za této situace vedlo k tomu, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.

Vzhledem k výše uvedenému vyčkal Ústavní soud, zda ve lhůtě stanovené v , ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel svou ústavní stížnost doplní o rozhodnutí Nejvyššího soudu, či zda podá novou ústavní stížnost. Jelikož však zákonem stanovená 60ti denní lhůta k podání ústavní stížnosti marně uplynula, nezbylo Ústavnímu soudu s ohledem na uvedené okolnosti, které jsou podle jeho názoru natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, než ústavní stížnost jako nepřípustnou podle , o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, odmítnout.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 21. září 1999

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce zpravodaj

[pc1101]