Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 172/99

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. L., zastoupené JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 8. ledna 1998, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 22. září 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podanou ústavní stížností ze dne 25. 3. 1999 brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 8. ledna 1998 ( -70), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne

29. září 1997 ( -46), jímž byla proti ní vyslovena neúčinnost právního úkonu, a konečně také proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. ledna 1999

( -96), kterým bylo odmítnuto její dovolání, a tvrdí, že tak "bylo porušeno její základní právo na ochranu osobního majetku nabytého po regulérním rozdělení bezpodílového spoluvlastnictví manželů".

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].

Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona) a není-li takovéhoto prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti (§ 72 odst. 2 zákona).

Z podané ústavní stížnosti - pro úplnost je třeba konstatovat, že jen velmi kuse zpracované a neobsahující ústavně právní odůvodnění - vyplývá, že tato směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR (označenému viz shora), kterým bylo rozhodováno o podaném dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu (specifikovaného viz shora). Dovolání však bylo Nejvyšším soudem ČR z důvodu nepřípustnosti odmítnuto [ věta první a ], neboť bylo podáno proti rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, aniž byly splněny podmínky ustanovení Za této situace podané dovolání nelze považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť za takovýto nutno chápat výhradně takový procesní prostředek, který je dle zákona ( ) přípustný. Z hlediska předložené ústavní stížnosti pak posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatelce poskytoval, bylo odvolání a o odvolání rozhodl krajský soud shora označeným rozsudkem. Doručením tohoto rozhodnutí tedy běžela stěžovatelce 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti a tato skončila nejpozději dne 6. 4. 1998. V této lhůtě však stěžovatelka ústavní stížnost nepodala, a proto nezbylo než o ní rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [ zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 22. září 1999