Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 129/99

,

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti L. Č., právně zastoupeného JUDr. T. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, čj. -96, za vedlejší účasti společnosti J. 20, s. r. o., t a k t o :

Návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, čj. -96, se o d m í t á .

Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, čj. -96, se o d m í t á .

Odůvodnění:

Stížnost navrhovatele L. Č. směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, čj. -96, kterým byl potvrzen meritorní výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 1997, čj. -62. Těmito rozsudky byla stěžovateli L. Č. uložena povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený vlastníku domu J. 20 s. r. o., odevzdat byt č. 11 o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím III. kategorie ve 4. podlaží domu čp. 1461 v Praze 4 - Nuslích, Na J. 20. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů a chybný výklad ust. § 706 o. z. Stěžovatel tvrdí, že tím, že soud neposuzoval přechod práva nájmu bytu podle platného znění zákona v době úmrtí nájemce bytu, došlo k porušení jeho práv na soudní ochranu, která zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práv. Další výtkou napadá stěžovatel skutečnost, že odvolací soud nerozhodl o námitce podjatosti, kterou uplatnil vůči soudkyni, která věc projednávala a rozhodovala v řízení před soudem I. stupně. Dovozuje, že o této námitce mělo být rozhodnuto samostatným usnesením, které mělo být účastníkům doručeno.

Ve výše zmiňovaných postupech Městského soudu v Praze stěžovatel spatřuje porušení odst. l věta prvá, Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod, y ČR, , a d.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze. Pokud stěžovatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů a chybný výklad ust. § 706 o. z., odkázal v tomto směru na důvody uvedené v rozsudku odvolacího soudu. Co se týče výtky, že odvolací soud nerozhodl o námitce podjatosti, kterou stěžovatel uplatnil vůči soudkyni, která věc projednávala a rozhodovala v řízení před soudem I. stupně, poukázal soud

1

2

II. Ú S 129/99

na ustálenou praxi odvolacího soudu. Dle ní, je-li námitka podjatosti vznesena účastníkem v rámci odvolání, odvolací soud vždy tuto otázku řeší jako předběžnou. Shledá-li ji opodstatněnou, rozhodne o tom usnesením, jímž soudce vyloučí z projednávání a rozhodování věci. Tato skutečnost potom bez dalšího vede ke zrušení rozsudku soudu I. stupně z důvodu V tomto případě je vždy usnesení účastníkům doručeno. Je-li tato námitka shledána neopodstatněnou, což se stalo v posuzované věci, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně přezkoumá a ve věci rozhodne. Jestliže řízení vydáním rozsudku odvolacím soudem končí, je nadbytečné rozhodovat o námitce podjatosti soudce do budoucna, nebot' již ve věci jednat nebude a proto se tak v praxi odvolacího soudu neděje samostatným usnesením.

Vedlejší účastník řízení, J. 20, s. r. o., se vyjádřil k ústavní stížnosti navrhovatele v tom smyslu, že žádná ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jmenovitě uváděná zde stěžovatelem, nebyla porušena a z tohoto důvodu nepovažuje ústavní stížnost za odůvodněnou.

Za účelem správných zjištění si Ústavní soud ČR vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. , a po zvážení všech ústavně relevantních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že "stěžovatel se v řízení bez vlastní viny octl v postavení, kdy se pro něho stalo prakticky nemožným prokázání vedení společné domácnosti...". V řízení před soudy obou stupňů měl stěžovatel možnost navrhovat důkazy, prokazovat a dokládat důkazy svá tvrzení, navíc byl právně zastoupen a nikdo mu jeho práva neupíral. Pokud však stěžovatel napadá právní názory soudů obou stupňů, jejich hodnocení provedených důkazů, bylo věcí obou soudů jak záležitost posoudí a nepříznivé posouzení věci pro stěžovatele rozhodně neznamená, že byla porušena jeho ústavně zákonná práva. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů a stěžovatel nemůže požadovat, aby Ústavní soud "hodnotil" hodnocení důkazů soudů I. a II. stupně.

Stěžovatel tvrdí, že tím, že soud neposuzoval přechod práva nájmu bytu podle platného znění zákona v době úmrtí nájemce bytu, došlo k porušení jeho práv na soudní ochranu, která zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práv. I když platné znění § 706/1 věta prvá o. z. na rozdíl od předchozí úpravy obsahuje navíc důkazy než ty, které navrhne osoba uplatňující přechod práva nájmu bytu a jiné důkazy neprovádí. Takovéto zúžení důkazního řízení jen na důkazy navržené osobou mající zájem o přechod práva nájmu bytu, by bylo v rozporu s procesní zásadou zjistit stav věci a věc řádně zhodnotit a posoudit. I v daném řízení byly provedeny důkazy navrhované oběma stranami a důkazní řízení bylo vedeno tak, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. To, jestli stěžovatel navrhoval důkazy ke svému tvrzení z pozice, že by měl podmínky nutné pro přechod práva nájmu bytu prokazovat, či navrhoval důkazy z pozice toho, aby prokázal, že splňuje podmínky nutné k přechodu práva nájmu bytu, nic na věci nemění a rozhodně at' tak činil z jakékoliv pozice, tyto důkazy měly doložit správnost jeho tvrzení a navrhoval je ke svému prospěchu.

Tvrzení stěžovatele, že byl svědkem neformálních kontaktů mezi předsedkyní senátu a předchozí právní zástupkyní vedlejšího účastníka, nepřísluší ústavnímu soudu přezkoumávat. Stěžovatel tvrdí, že zvažoval vznesení námitky podjatosti a že tak učinil až po vynesení rozsudku proto, že ten ho odůvodněním přesvědčil o pochybnostech o nepodjatosti soudkyně.

2

O námitce podjatosti soudkyně odvolací soud nemusel rozhodovat samostatným usnesením, pokud byla vznesena po vynesení rozsudku a pokud rozsudek soudu 1. stupně se tomuto soudu po zrušení nevracel k dalšímu řízení. Žádné právo stěžovatele nebylo porušeno, neboť po vznesení námitky podjatosti, v jeho záležitosti žádná osoba podjatá již nerozhodovala. O nezákonný postup odvolacího soudu nejde, protože odvolací soud posuzoval rozhodnutí soudu I. stupně vydaného v době, kdy ještě námitka podjatosti nebyla vznesena. Nerozhodnutím o podjatosti soudkyně za situace, kdy se rozsudek 1. stupně nezrušil, nebyla nijak porušena žádná ústavní zákonná práva stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv a svobod tak, jak je navrhovatel v ústavní stížnosti vyjmenovává, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Za takových okolností mu rovněž nezbylo, než o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. září 1999

Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu