Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 281/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatelů E. a K. D., obou zastoupených JUDr. Y. K., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , ze dne 30. 4. 1998 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , ze dne 16. 10. 1997, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadli rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , ze dne 30. 4. 1998, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , ze dne 16. 10. 1997. Rozsudkem okresního soudu byla nařízena ústavní výchova u nezletilé E. D., dcery obou stěžovatelů. Krajský soud po odvolacím řízení rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Oba rodiče však s těmito rozhodnutími nesouhlasí a domnívají se, že byli zkráceni na svých právech zaručených d (dále jen " "). Tvrdí, že bylo porušeno jejich právo podle y, podle něhož péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Dále tvrdí, že byla porušena některá ustanovení Úmluvy o právech dítěte, konkrétně pak , , , , , a této úmluvy. Stěžovatelé se domnívají, že jejich dceři není v dětském domově poskytována potřebná zdravotní péče a potřebná výživa. Nesouhlasí s tím, že soud jejich dceru ponechal v ústavní výchově s poukazem na možnost indukce matčinou chorobou, neboť její choroba je již 15 let stabilizovaná. V běžném životě matka prakticky zvládá všechny práce v domácnosti, takže jí nic nebrání v péči o dceru. Vadu v řízení spatřují stěžovatelé především v tom, že soud nenechal vyhotovit nový pedopsychiatrický posudek. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v dětském domově vedou dítě k nerespektování a k znevažování rodičů. Soud se podle nich nevypořádal s tím, že rodiče nezletilé spolu žijí jako manželé od roku 1984, když manželství uzavírali po tříleté známosti. Pracovní posudky na otce jsou založeny v soudním spisu a jsou velmi pozitivní od počátku řízení až do současné doby. Od roku 1991 má matka živnostenský list na překladatelství a stará se řádně o domácnost. Rodina je hmotně zabezpečena, má rodinné zázemí, zajištěné sociální vazby a dlouhodobost těchto faktorů svědčí jednoznačně pro rodiče.

Jak zjistil Ústavní soud, o nařízení ústavní výchovy nezletilé dcery stěžovatelů bylo rozhodnuto poprvé již v roce 1994. Protože od původního rozhodnutí soudu a vypracování znaleckého posudku uplynula značná doba, za kterou mohlo dojít ke změně poměrů, zejména pokud jde o zdravotní stav matky, nechal soud vypracovat další znalecký posudek z oboru psychologie a psychiatrie. Na základě těchto posudků potom opět rozhodl o nařízení ústavní výchovy nezletilé. Ve věci nařízení ústavní výchovy nezletilé E. D. již jednou probíhalo řízení před Ústavním soudem, a to na základě ústavní stížnosti manželů D., která směřovala proti rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření o nařízení ústavní výchovy jejich dcery. V této věci rozhodl Ústavní soud usnesením,

sp. zn.

, ze dne 27. dubna 1998, tak, že ústavní stížnost odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost, neboť neshledal, že by postupem soudů byla porušena základní práva a svobody stěžovatelů.

Podle obecných soudů je důvodem nařízení ústavní výchovy u nezletilé dcery navrhovatelů skutečnost, že z provedených důkazů vyplynulo, že dítě je vážně ohroženo na svém psychickém i fyzickém vývoji, pokud by nadále vyrůstalo v rodině. Podle názoru soudních znalců by byla nezletilá pod vlivem choroby své matky, která trpí paranoidní schizofrenií, a hrozilo by nebezpečí indukce matčinou chorobou. Soudy vycházely také z názoru samotné nezletilé, která si v rodině vyzkoušela prázdninový pobyt, ale žít v rodině nadále nechce. Oba soudy pak dospěly k závěru, že nutnost ústavní výchovy vyvolává právě duševní choroba matky nezletilé, u níž hrozí podle názoru znalců přenesení chorobných představ matky na dítě. Tato okolnost podle jejich názoru limituje výchovnou způsobilost matky vůči nezletilé a otec není schopen tento nepříznivý stav eliminovat. Konstatovaly, že z provedených důkazů, především však z posledního znaleckého posudku, bylo zjištěno, že situace na straně matky se nezlepšila, že její choroba přetrvává a tímto způsobem je limitována ve své výchovné činnosti ve vztahu k nezletilé dceři. Za této situace znalci nedoporučili, aby žila v rodině matky, kde by byla ohrožena na svém psychickém vývoji nikoliv snad úmyslným jednáním, ale právě pod vlivem matčiny choroby a nesoudnosti. Zejména by hrozila indukce matčinou chorobou. V daném případě soudy shledaly důvody pro nařízení ústavní výchovy podle § 45 odst. 3 zákona o rodině.

K ústavní stížnosti se vyjádřily oba obecné soudy. Předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích uvedl, že i odvolací soud si byl vědom, že možnost odejmutí nezletilého dítěte z péče rodičů je krajním opatřením, které pro svou závažnost musí být podloženo takovými skutkovými okolnostmi, které dovolují učinit závěr, že dítě je v rodině ohroženo. S takovým opatřením počítá i čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a odpovídá mu i právní úprava zákona o rodině v ustanovení § 45 ve znění před poslední novelou. Bylo pak věcí konkrétního případu, zda byly naplněny předpoklady, se kterými lze takový zásah do práv rodičů i dítěte provést. To pak bylo již věcí hodnocení provedených důkazů, které během několikaletého soudního řízení byly prováděny. Závěrečné hodnocení odvolacího soudu vychází především z výsledků znaleckého dokazování. Vzhledem k citlivosti celého případu a k postoji rodičů bylo vyžádáno několik znaleckých posudků, aby učiněné závěry jedněch znalců bylo možné ověřit jinými na sobě nezávislými odborníky. Teprve poté soudy přistoupily k vydání definitivního rozhodnutí ve věci. Předsedkyně senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích k věci pouze uvedla, že situace v rodině je velmi složitá a situace dítěte nepříznivá.

Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné konstatovat, že nařízení ústavní výchovy je na zvážení soudu, který o aplikaci tohoto institutu výlučně rozhoduje. Jestliže soud shledá, že jsou naplněny zákonné podmínky pro uplatnění institutu ústavní výchovy, rozhodne, že se tento institut v rámci sociálně právní ochrany a systému náhradní výchovy jeví jako nejvhodnější.

Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu v zásadě nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je však ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů a se závěry soudních znalců, na jejichž základě soudy rozhodly o nařízení ústavní výchovy nezletilé E. D.. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle y ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v a odůvodňuje postup soudu předvídaný v věta druhá . Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit? provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.

Jak zjistil Ústavní soud z příslušného soudního spisu, obecné soudy se věcí nezletilé E. D. zabývaly od roku 1991. Obsáhlý spisový materiál vypovídá o pečlivosti, s jakou obecné soudy k celé záležitosti přistupovaly. V jejich postupu Ústavní soud neshledal porušení práv rodičů ani jejich nezletilé dcery E.. Rozsáhlé dokazování, skládající se z posudků soudních znalců z oboru psychologie a psychiatrie, zprávy školy o vztahu matky ke školním povinnostem dcery a další důkazy svědčí o narušeném rodinném prostředí pro výchovu dítěte. Soudy provedly dokazování také lékařskými zprávami o zdravotním stavu nezletilé E., zprávou Dětského domova S. atd. Na základě vyhodnocení všech důkazů potom rozhodly o nařízení ústavní výchovy. Tímto rozhodnutím nebylo porušeno právo zaručené y, podle něhož "péče o děti a jejich výchova je právem rodičů", neboť práva rodičů byla omezena a nezletilé dítě bylo od rodičů odloučeno proti jejich vůli "rozhodnutím soudu na základě zákona", tedy v souladu s u i Úmluvou o právech dítěte.

Na základě všech uvedených skutečností Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není dovolání přípustné.

V Brně 22. září 1999

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu