Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 422/97

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti I. P. a V. P., zastoupených JUDr. J. Č., advokátkou,

proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9.

1997, čj. -75, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního

soudu v Jičíně ze dne 29. 3. 1995, čj. -34, za účasti

Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a V. Z.,

zastoupeného JUDr. T. K., advokátkou, jako vedlejšího účastníka

řízení, mimo ústní jednání, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé napadli ústavní stížností podanou k poštovní

přepravě dne 7. 11. 1997 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 2. 9. 1997, čj. 19 Co 77/97-75, kterým byl potvrzen

rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 3. 1995, čj. 4

C 247/93-34, kterým bylo rozhodnuto o zrušení kupní smlouvy

A 644/74, NZ 733/74 uzavřené dne 30. 5. 1974 mezi J. Z. jako

prodávající na jedné straně a stěžovateli jako kupujícími na

straně druhé, registrované Státním notářstvím v Jičíně dne 1. 8.

1974, a to v části IV., kde prodávající současně bezúplatně

postoupila stěžovatelům blíže specifikované pozemkové parcely.

Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá

v následujících skutečnostech. Vedlejší účastník se domáhal

žalobou ze dne 13. 8. 1993 zrušení části výše zmíněné kupní

smlouvy podle ,

o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

(dále jen "zákon o půdě"), v tehdy platném znění. Součástí této

kupní smlouvy bylo ujednání, kterým jeho zemřelá manželka

bezúplatně postoupila stěžovatelům blíže specifikované pozemky.

Jeho návrhu Okresní soud v Jičíně vyhověl. K odvolání stěžovatelů

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 3. 1996, čj. 17

Co 657/95-54, tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl z důvodu

nedostatku věcné aktivní legitimace na straně vedlejšího

účastníka. Podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové zemřela

J. Z. bez závěti, takže dědici se stali její manžel a děti.

Vzniklo tak nerozlučné společenství účastníků podle § 91 odst. 2

Dědicové ale nepostupovali společně, což podle soudu

znamenalo, že nebyly splněny podmínky § 8 zákona o půdě, který je

specifickým ustanovením ve vztahu k § 4 odst. 2 téhož zákona.

Proti tomu podal vedlejší účastník dovolání, kterému Nejvyšší soud

ČR vyhověl rozsudkem ze dne 27. 11. 1996, čj. 2 Cdon 835/96-65.

Podle názoru Nejvyššího soudu je vedlejší účastník aktivně

legitimován k uplatnění nároku podle § 8 odst. 4 zákona o půdě, ve

znění pozdějších předpisů.

Vázán tímto právním názorem, rozhodl Krajský soud v Hradci

Králové ve věci znovu a rozsudek Okresního soudu v Jičíně

potvrdil. Tento jeho rozsudek napadli stěžovatelé ústavní

stížností, ve které tvrdí, že jím byla porušena jejich základní

práva zajištěná v , a 4 y

základních práv a svobod. Odvolali se též na nález Ústavního soudu

č. 131/1994 Sb. (nález

ze dne 24. 5. 1994), kde je

konstatováno, byť bez bližšího objasnění, že § 8 odst. 3 (nyní

odst. 4) je speciální ve vztahu k obecným pojmům tohoto zákona.

Stěžovatelé se domnívají, že pojem oprávněné osoby byl správně

vyložen v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3.

1996, čj. -54, podle kterého jsou aktivně legitimováni

pouze všichni dědici, nikoli jen určité osoby. V opačném případě

by jistě toto ustanovení uvedlo oprávněné osoby konkrétním výčtem,

jak to činí § 4 odst. 2 zákona o půdě nebo odkazem, jak to činí

§ 20 odst. 1 téhož zákona. Nesouhlasí s výkladem pojmu "oprávněná

osoba", jak je podán v rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud

zde uvedl, že i když v takových případech majetek nepřecházel na

stát nebo právnickou osobu, vliv státu se zde negativně projevoval

"zejména v uplatňování požadavku současného převodu zemědělských

a lesních pozemků na kupujícího budov zemědělských usedlostí nebo

na stát. V naprosté většině takových převodů neměli kupující

o tyto zemědělské a lesní pozemky zájem, k převodu proto docházelo

bezúplatně a vlastníci, kteří chtěli prodat obytné a hospodářské

budovy, tak byli nuceni zbavit se i dalšího svého majetku bez

získání jakékoliv protihodnoty". Tento názor považují stěžovatelé

v daném konkrétním případě za neopodstatněný, neboť k nátlaku při

prodeji v roce 1974 nedošlo, což dokládají prohlášením svědka.

Dále uvádějí, že výklad podaný Nejvyšším soudem by mohl vést

k omezování "vůle" dědiců původních vlastníků k nakládání

s případným majetkem.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní

stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé

oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali

všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv

poskytuje v průběhu celého řízení včetně dovolání. Ústavní

stížnost proto byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření

účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Krajský soud v Hradci

Králové se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. L. S., která

odkázala na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové

a dovolacího soudu a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší

účastník poukázal zejména na rozsudek dovolacího soudu a argumenty

v něm uvedené a navrhl ústavní stížnost zcela zamítnout.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její

opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom

v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je

stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů

a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je v tomto směru neopodstatněná, neboť

stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně

zaručených základních práv a svobod.

Celé jádro věci spočívá ve výkladu § 8 odst. 4 zákona o půdě,

který stanoví, že:

"V případě, že vlastník pozemku daroval v tísni své pozemky

fyzické osobě nebo je bezúplatně převedl v souvislosti

s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily,

a jsou-li tyto pozemky ve vlastnictví osoby, jíž byly

darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby

této osobě blízké, rozhodne soud na návrh oprávněné osoby:

a) buď o zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky

darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě, nebo,

b) že vlastník, jež nabyl pozemky tímto způsobem, popřípadě

jeho dědic, uhradí cenu darovaných pozemků; cena pozemku

se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24.

června l991 s tím, že při stanovení ceny se cena pozemku

bude posuzovat podle druhu kultury v době darování.

Nesouhlasí-li vlastník pozemku s úhradou ceny podle písmene

b), rozhodne soud o zrušení smlouvy podle písmene a)."

Ústavní soud se především musel vypořádat s ústavní

argumentací stěžovatelů, kteří v postupu a rozhodnutí Krajského

soudu v Hradci Králové spatřují porušení svého vlastnického práva

podle y, podle kterého má "každý právo

vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný

zákonný obsah a ochranu," ve spojení s y,

podle kterého "zákonná omezení základních práv a svobod musí

platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené

podmínky". Především Ústavní soud přihlédl k tomu, že stěžovatelé

nespojili svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení výše

citovaných částí § 8 odst. 4 zákona o půdě, ve znění pozdějších

předpisů. Sám II. senát Ústavního soudu neshledal důvody pro

postup podle , o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, a odkazuje v této souvislosti

na nález Ústavního soudu č. 131/1994 Sb., kterém byl zamítnut

návrh na zrušení , kterým bylo uvedené

ustanovení vloženo do zákona o půdě a kde byl vyložen rozdíl mezi

vyvlastněním a nuceným omezením vlastnického práva ve srovnání

s restitucí jako odstraněním protiprávnosti při převodu

vlastnického práva na současného vlastníka.

Pokud jde o samotnou argumentaci stěžovatelů, Ústavní soud se

s ní nemohl ztotožnit. Ve výše citovaném nálezu č. 131/1994 Sb.

Ústavní soud zdůraznil, že § 8 odst. 3 (nyní odst. 4) je

ustanovením specifickým. Tuto jeho zvláštnost je však třeba

spatřovat v tom, že se vymyká konstrukci restitučních předpisů

v tom, že napravuje vztahy vzniklé nikoli mezi fyzickou osobou

(původním vlastníkem) a státem nebo právnickou osobou, jak je

předpokládá § 4 odst. 1 a 2 zákona o půdě, nýbrž mezi fyzickými

osobami v době, kdy byl činěn na vlastníky nátlak ve smyslu tehdy

platných směrnic (Směrnice vydaná dne 15. 5. 1964 Ministerstvem

spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního

hospodářství č. j. 61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci

smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům

a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory),

kdy pod sankcí nezaregistrování kupní smlouvy byla omezena smluvní

svoboda vlastníků. Pokud však jde o výklad pojmu "oprávněná

osoba", musel by být výslovně určen právě v § 8 odst. 4 v odlišné

podobě, jinak pro něj platí to, co je uvedeno v § 4 odst. 2 zákona

o půdě, ve spojení s . Jestliže

vložil do textu zákona o půdě pojem "oprávněná osoba", aniž jej

dále definoval, je třeba vyjít z obvyklé zásady, že pro tento

pojem platí definice, která je již v textu zákona obsažena a že

stejné termíny označují pojmy se stejným obsahem a významem, pokud

zákonodárce nedal dostatečně jasně najevo svůj úmysl, aby byly

chápány odlišně. Tento výklad odpovídá i okolnostem přijetí zákona

č. , kdy v původním návrhu (Parlament České republiky.

Poslanecká sněmovna 1993, I. volební období, Tisk č. 212) byl

použit pojem "původní vlastník pozemku", který byl zaměněn

v konečné verzi právě pojmem "oprávněná osoba".

V daném případě však nebyla tato otázka sporná. Nebylo sporu

o to, že i dědici ze zákona jsou oprávněnou osobou. Spor spočíval

v tom, zda mohou žádat pouze všichni společně a nerozdílně nebo

i jen někteří nebo jen jeden, konkrétně v řešeném případě jen

manžel, a nikoli děti. Obecné soudy se nakonec přiklonily k prvému

řešení. To odpovídá i poslání restitučních předpisů, jejichž

smyslem je především zmírnění některých křivd. Z tohoto hlediska

je nepochybně na prvém místě napravit stav z doby pokřivení

vlastnických vztahů, kdy byl vlastník při uzavírání kupní smlouvy

nucen pod tlakem bezúplatně převádět na kupujícího zemědělské

a lesní pozemky. Teprve až na druhém místě stojí otázka, která

z oprávněných osob (všechny nerozdílně nebo každá podle svého

uvážení), vymezených obecně v § 4 odst. 2 zákona o půdě, by měla

být aktivně legitimována. Zde Ústavní soud zastává názor, že pojem

"křivda" obsahuje objektivní a subjektivní znaky. Je proto na vůli

těch, kterým se objektivně tato možnost dává, aby se nápravy podle

své vůle dožadovali. Proto třeba poukázat i na obecné ustanovení

§ 21 zákona o půdě, které je rovněž třeba vztáhnout na řešenou

problematiku. Má-li být proto napravena křivda, je věcí právního

státu stanovit podmínky, za kterých se tak má stát a současně je

věcí subjektivního rozhodnutí těch, kteří byli poškozeni, aby se

pro nápravu rozhodli.

Pokud jde o tvrzení stěžovatelů, že k nátlaku při prodeji

v roce 1974 nedošlo, což dokládají prohlášením svědka, je třeba

uvést, že v daném případě nešlo o darování v tísni, nýbrž o druhý

případ, se kterým počítá § 8 odst. 4 zákona o půdě, tj.

o bezúplatný převod v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na

budovu, k níž pozemky patřily. V takovém případě je důvod

restituce založen již v postupu státu, jak je obsažen ve zmíněné

Směrnici vydané dne 15. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti

a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. j.

61 516/64-MZ-práv., o postupu při registraci smluv u státních

notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých

druhů nemovitostí okresními národními výbory, a jednání svobodné

či v jednání v tísni není třeba prokazovat.

Ústavní soud tak dospěl k názoru, že postupem soudu sice bylo

zasaženo základní právo stěžovatelů zakotvené v čl. 11 odst. 1

, stalo se tak však ústavně konformním postupem nápravy

křivd z let 1948 až 1989. Ze stejného důvodu neshledal Ústavní

soud ani porušení čl. 4 odst. 3 (diskriminace v omezení základních

práv), neboť ve vymezení pojmu "oprávněná osoba" podle § 8 odst.

4 zákona o půdě nelze spatřovat svévoli státu. Naopak se

konstatuje, že tento nedostatek již byl napraven v případě osob

blízkých nálezem Ústavního soudu č. 131/1994 Sb. Nebyly proto

shledány důvody, proč by se měl Ústavní soud odchýlit od své

ustálené judikatury v těchto otázkách (nález

Pl. ÚS 16/93

- č.

131/1994 Sb.,

- Sbírka nálezů a usnesení Ústavního

soudu ČR, sv. 7, nález č. 42). Ze všech výše uvedených důvodů bylo

proto rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. 9. 1999