Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 297/99

Ústavní soud rozhodl dne 23. září 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti G. K., zastoupené JUDr. M. Ř., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1999, čj. -14, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 1. 1999, čj. -6,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným usnesením obecných soudů, kterými byla vyslovena věcná nepříslušnost Okresního soudu v Kladně k řízení o žalobě o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu podle příslušných ustanovení a rozhodnuto o postoupení věci Krajskému obchodnímu soudu v Praze, stěžovatelka tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jejích práv zaručených v článku 38 odst. 1 d (dále jen " "), neboť byla odňata svému zákonnému soudci, a proto žádá Ústavní soud o jejich zrušení.

Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako členka Stavebního bytového družstva H. v Kladně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně domáhala, aby družstvu byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu v žalobě označeného družstevního bytu do jejího vlastnictví. Okresní soud v Kladně, stejně jako Krajský soud v Praze jako soud odvolací, vyvodily svoji věcnou nepříslušnost s přihlédnutím k (obchodní zákoník), a k hmotně právní úpravě převodu bytu obsažené v zákoně č. , kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) a rozhodly o postoupení věci Krajskému obchodnímu soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. V odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy uvedly, že svoje rozhodnutí opřely mimo jiné i o právní názor Nejvyššího soud ČR vyjádřený v rozsudku , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek R 3/99, podle kterého je v řízení o žalobách, kterou se člen družstva domáhá uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu bytové jednotky podle ustanovení a násl. zákona o vlastnictví bytů, jako soud prvního stupně věcně příslužný krajský soud s působností ve věcech obchodních.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení y a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v odlišnosti právního názoru stěžovatelky od závěrů obecných soudů v napadených rozhodnutích, jakož i výše citovaného publikovaného právního stanoviska Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o otázku věcné příslušnosti. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů. Tyto okolnosti v daném případě neshledal, neboť obecné soudy v řádném řízení posoudily, a to způsobem a zákonem upraveným postupem jak svoji vlastní věcnou příslušnost, tak i příslušnost soudu, jemuž věc k projednání a rozhodnutí postoupily. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že jiný obecný soud zaujímá právní názor shodný s právním názorem stěžovatelky a rozhoduje způsobem rozdílným od napadených rozhodnutí, neboť není věcí Ústavního soudu zabývat se otázkami sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů, když tato úloha je ex lege přikázána Nejvyššímu soudu ČR.

Z těchto důvodů se ústavně právní argumentace stěžovatelky jeví jako zjevně neopodstatněná a zůstává v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, stěží způsobilé vyvolat zásah Ústavního soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. září 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu