Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 301/99

Ústavní soud rozhodl dne 23. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. D. S., zastoupené JUDr. I. S., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1999, sp. zn.

, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. května 1998, sp. zn.

, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka doručený a pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1999 ( -57) a spolu s ním též rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. května 1998

( -39) a tvrdila, že oba obecné soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že oba označené soudy nevyhověly její žalobě o určení práva nájmu k bytu (v řízení před obecnými soudy blíže označenému) a když se "neřídily platným právním řádem, nerespektovaly jak hmotně-právní, tak procesně-právní předpisy a prováděly hodnocení důkazů způsobem, který nemá oporu v provedených skutkových zjištěních". Aniž by svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv z hlediska ústavněprávních aspektů blíže zdůvodnila, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecných soudů (viz shora) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle skutkových zjištění obecných soudů těžiště věci spočívá v tom, že stěžovatelka nedlouho před smrtí své matky (3 dny po její hospitalizaci po autonehodě) převedla členská práva a povinnosti k vlastnímu družstevnímu bytu na svého syna, v bydlišti své matky

(v posuzovaném bytě) nebyla hlášena ani k trvalému ani přechodnému pobytu a řada osob bydlících v domě ji buď neznala vůbec nebo ji vídala v domě jen zřídka; svědci vyslechnuti obecným soudem I. stupně k návrhu stěžovatelky sice v rozporu se svědky již zmíněnými sice vypověděli, že stěžovatelka se ke své matce nastěhovala ke konci roku 1995 a že s ní také vedla společnou domácnost, nicméně těmto svědkům obecné soudy odepřely věrohodnost a v podrobně zdůvodněném rozhodnutí vyložily, proč jednání a postup stěžovatelky pokládají za účelové, a dovodily, že stěžovatelka za této procesní situace neprokázala, že by splňovala zákonem stanovené podmínky pro přechod posuzovaného nájmu.

Také obecný soud II. stupně jako soud odvolací v podrobně zdůvodněném rozhodnutí způsobem zcela dostatečným vyložil, proč pokládá jak skutkové zjištění soudu I. stupně, tak právní závěry z nich vyvozené za správné, a proč se s nimi zcela ztotožnil.

Obě rozhodnutí obecných soudů jsou zdůvodněna zcela v souladu se zákonem

( ) tak, že jim ani z hlediska ústavněprávního nelze nic vytknout, zejména jestliže odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou (opakovanou) polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů, s níž se však odvolací soud plně vypořádal.

Jakkoli odůvodnění ústavní stížnosti je ve zmíněné polemice podrobné, jeho podstata směřuje proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů; zde však stěžovatelka přehlíží, že Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi již dříve a opakovaně vyložil, že (a proč) do jeho pravomoci přezkum legality či věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů spadá jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), obdobně jako je tomu co do hodnocení důkazů obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995); tyto zvláštní podmínky však v posuzované věci splněny nejsou a jejich existence ostatně nebyla stěžovatelkou ani tvrzena; protože konstantní judikatura Ústavního soudu je obecně přístupná, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatelku na ni odkázat.

Z důvodů takto vyložených byla proto stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak vlastními důvody ústavní stížnosti, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 23. září 1999