Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 197/98

Ústavní soud rozhodl dne 23. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B.S., zastoupeného advokátem

JUDr. A.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 1998 ( ), a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

odst. 1, 2, , odst. 4 zákona], vytkl stěžovatel označenému soudu, že svým rozhodnutím jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo plynoucí z d; tvrdil, že tento soud jako soud odvolací porušil jeho právo tím, že změnil rozhodnutí soudu I. stupně, který v jeho restituční věci zavázal povinného (město K.V.) vydat mu (v řízení před obecnými soudy označené a popsané) nemovitosti, když byl dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok je promlčen, a když - co do této skutečnosti namítané povinným - neshledal názor a závěr soudu I. stupně, že takto uplatněná námitka je pro skutkové okolnosti (přísliby povinného, že nemovitosti vydá) v rozporu s dobrými mravy ( o. z.), za zákonu odpovídající. S odkazem na to, že byl jinak bezpečně zjištěnými okolnostmi uveden povinným v omyl, v němž "shovívavě a trpělivě respektoval úřední postup" a s připomenutím svých osobních poměrů (jde o příslušníka čsl. zahraniční armády z II. světové války a později příslušníka RAF) v podrobném skutkovém rozboru věci navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu samotné ústavní stížnosti, tak z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (Ústavní soud přihlédl také k odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

20. dubna 1999 - -56) zcela jednoznačně vyplývá, že stěžovatel svůj jinak zřejmě oprávněný nárok na vydání nemovitostí uplatnil žalobou u soudu dne 24. června 1997, tedy opožděně, neboť jednoroční lhůta ( , ve znění pozdějších předpisů) k uplatnění restitučního nároku uplynula dnem 1. listopadu 1995 (

al. 1 o. z.) a dále, že námitku promlčení povinný vznesl již v řízení před soudem I. stupně.

Za této procesní situace, aniž by bylo třeba blíže se zabývat meritem věci, nezbývá než stěžovatele odkázat na výstižné a podrobné odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, v němž se tento soud zákonným způsobem ( ) vypořádal s povahou povinným vznesené námitky promlčení i z hlediska judikatury Ústavního soudu tak, jak tato vyplývá zejména z jeho nálezu publ. pod č. 164/1994 Sb., jakož i s dalšími námitkami, které stěžovatel vůči rozhodnutí odvolacího soudu vznesl, aniž by se jevilo potřebné k závěrům Nejvyššího soudu ČR cokoli - z hlediska ústavněprávního - podstatného dodávat.

Povaha zániku práva prekluzí (dostatečně vyložená v rozsudku Nejvyššího soudu ČR), jakož i souladná ustálená judikatura obecných soudů neumožňují ani Ústavnímu soudu jiný výklad rozhodujících otázek než jak k němu dospěly obecné soudy a neumožňují "shovívavost při posuzování otázky běhu lhůt", byť by se obecnými soudy zjištěný postup povinného jevil jakkoli problematický. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele posoudit jako zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z rozhodovacích důvodu Nejvyššího soudu ČR, tak z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak dříve bylo na ni příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo posléze rozhodnuto odmítavým výrokem [ zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když co do tvrzeně porušeného práva plynoucího z d postačí stran jeho ústavní ochrany poukázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 42, Praha, 1995).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 23. září 1999