Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 247/99

Ústavní soud rozhodl dne 28. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. P. B.,

zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 1999, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1999 ( ) a spolu s ním též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 1999 ( ) a tvrdil, že označené soudy jako orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená základní práva daná , písm. d) úst. , a d i , 2, a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; aniž by tato svá tvrzení podrobněji z hlediska ústavní ochrany rozvedl, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (viz shora) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti samotné, tak z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrno, že stěžovatel usiluje o obnovu pravomocně skončeného trestního řízení (rozsudkem ze dne 26. dubna 1962 sp. zn. ) a - stručně shrnuto - s odkazem na to, že důkazy získané a provedené v původním řízení trpěly řadou procesních i věcných vad, které je činí procesně nicotné, dovozuje, že jde (ve smyslu podmínek o obnově řízení) o novoty, které jak svou povahou a tak i významem jsou s to původní závěry o pravomocně zjištěné vině zvrátit.

Obecné soudy právní konstrukci stěžovatele odmítly, když dospěly k závěru, že "návrh stěžovatele pouze opakuje návrhy na obnovu řízení podané v roce 1975 (soud

I. stupně), případně že "eventuelní procesní pochybení nemůže být důvodem k povolení obnovy řízení, ale pouze důvodem k podání stížnosti pro porušení zákona" (stížnostní soud).

Odhlédnuto od toho, že odůvodnění ústavní stížnosti je vlastně (opakovanou) polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů a je ve zcela obecné poloze založeno bez jinak potřebných konkrét na pouhém (apodiktickém) tvrzení, stěžovatel přehlíží, že ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z ústavního přezkumu se zcela vymyká jak věcná správnost, tak legalita rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), stejně jako otázky spojené s hodnocením důkazů, k němuž obecné soudy dospěly (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995), pokud by pro takový přezkum nebyly splněny zvláštní podmínky, které Ústavní soud ve své judikatuře rovněž (opakovaně) vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994). Takovéto zvláštní podmínky nejenže nebyly Ústavním soudem zjištěny, ale ani stěžovatel sám jejich existenci netvrdil.

Pro takto vyložené důvody byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak samotnými důvody ústavní stížnosti, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo potřebné k důvodům vyloženým v dosavadní judikatuře Ústavního soudu cokoli dodávat.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. září 1999