Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 238/99

Ústavní soud rozhodl dne 28. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky nezl. T. R., zastoupené rodiči H. R. a ing. V. R., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí splňovala podmínky stanovené zákonem [ , , , 2 a 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 1999 ( -22), jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu, referátu regionálního rozvoje Pelhřimov ze dne

31. 8. 1998 (čj. RR/1603/98/Sm), kterým bylo potvrzeno územní rozhodnutí vydané dne

8. 7. 1998 (čj. Výst. 59/98) stavebním odborem Obecního úřadu v Horní Cerekvi, a tvrdila, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci zasáhl do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu d a d. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatelka v tom, že krajský soud jako soud povolaný v jediné instanci přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů "žádné dokazování ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu správním orgánem nepřipustil" a "měl rozhodnutí o žalobě připraveno předem, ještě před jednáním, neboť po velice krátké poradě senátu následovalo vyhlášení rozsudku včetně podrobného odůvodnění, které bylo čteno z předem připraveného textu"; svá tvrzení pak stěžovatelka posléze uzavírá uvedením shodných argumentů, které uváděla ve správní žalobě, jíž se domáhala zrušení správního rozhodnutí pro jeho rozpor se zákonem a vyhláškou, na kterou odkazuje. V další části odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka vede polemiku s právními závěry obecného soudu a správních orgánů a hodnocením provedených důkazů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů; pro obecnou dostupnost judikatury Ústavního soudu postačí ve stručnosti na tuto odkázat (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994). Pokud obecné soudy postupují v souladu s d, zejména pak s obsahem hlavy páté, a svým postupem neporušují zásady spravedlivého procesu, neshledává Ústavní soud pravomoc do jurisdikční činnosti těchto soudů zasahovat, a jestliže stěžovatelka vede pouhou právní a skutkovou polemiku se závěry obecného soudu, které jsou jí nepříznivé, není tato skutečnost sama o sobě důvodem, pro který by rozhodnutí obecného soudu mělo být podrobeno ústavnímu přezkumu, zejména v té situaci, kdy ústavní stížností napadené rozhodnutí je dostatečně a ve shodě se zákonem odůvodněno ( ).

V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by v řízení před obecným soudem došlo k porušení ustanovení hlavy páté d, neboť obecný soud se řádně a v potřebném rozsahu vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky včetně nově vznesených námitek ohledně zastínění pozemku, když v této souvislosti je potřeba zdůraznit, že stěžovatelka sama nevyčerpala správním orgánem řádně poskytnutý prostor pro prokázání svého tvrzení soudní cestou.

Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z povahy tvrzení stěžovatelky, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo odkázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. září 1999