Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 405/98

Ústavní soud rozhodl dne 29. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E.V., zastoupené JUDr. R.D., proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 1998, sp. zn.

, Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 1994, sp. zn. , a Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. ledna 1994, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Podanou ústavní stížností, která splňovala formální podmínky stanovené zákonem

[ , , 2, , odst. 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 1998 ( -65), kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 1994 ( -40), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. ledna 1994 ( -19), se zamítavým výrokem stran žaloby stěžovatelky (v původním řízení navrhovatelky) na vydání nemovitostí v žalobě uvedených, a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecných soudů jako orgánů veřejné moci došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod dle věta první a druhá d a d, jakož i k porušení y ČR. Porušení d spatřuje stěžovatelka v tom, že "podle jejího názoru dovolací soud, v daném případě Nejvyšší soud ČR, se dovolacími důvody vůbec nezabýval".

V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelka vede polemiku se závěry obecných soudů a v zásadě opakuje důvody svého nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů tak, jak je již uvedla ve svém dovolání.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o tvrzené porušení d, vyložil již Ústavní soud několikrát ve svých obecně přístupných nálezech, jak je třeba chápat ochranu vlastnictví, plynoucí z citovaného článku d; stručně shrnuto, nejedná se o porušení uvedeného článku tam, kde tvrzené vlastnické právo má být teprve konstituováno, ať již na základě zvláštního zákona nebo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci, a kdy pouhý spor o vlastnictví ústavní ochrany nepožívá a ani požívat nemůže (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení -

svazek 1., č. 5, Praha, 1994).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž již dříve vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy, a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené těmito soudy, a to i v souvislosti s rozhodováním Nejvyššího soudu ČR (k tomu srov. např. nález

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha, 1995). Pokud jde o tvrzené porušení d, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je toto právo zakotveno v d ( , 2, ), a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně vyloženo. Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces v podstatě tím, že se Nejvyšší soud ČR nezabýval uvedenými dovolacími důvody a pro aplikaci nesprávných ustanovení zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, pak zcela přehlíží smysl a povahu dovolání, zejména ve vztahu k jeho přípustnosti dle ust. účinného do 31. 12. 1995 a ust. , dle kterého Nejvyšší soud ČR o dovoláních, které převzal od Vrchního soudu rozhoduje podle dosavadních předpisů. V této souvislosti pak nezbývá než tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a i zde ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou d.

Ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotné povahy námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti rozvedených; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelky tak, jak z výroku tohoto usnesení je zřejmé [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 29. září 1999