Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 214/99

Ústavní soud rozhodl dne 30. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek H. Vr., a H. T., obou zastoupených JUDr. V. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která po stránce formální splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení [ , 2, , odst. 2 a 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1998 ( -24), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v Trutnově ze dne 23. 9. 1997 (POZ/24/91-Hl/1), a jímž bylo vysloveno, že stěžovatelky nejsou vlastníky 1/2 nemovitostí nacházejících se v kat. úz. V., a tvrdí, že napadeným rozhodnutím orgány veřejné moci zejména porušily ust. d, a to tím, že jim jako oprávněným osobám nevydaly druhou polovinu předmětných nemovitostí, odhlédnuto od toho, že nemovitosti jim byly vydány v jiné výměře, než jakou uplatnily.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata předložené ústavní stížnosti - pro úplnost je třeba konstatovat, že jen velmi kuse a nesrozumitelně zpracované, postrádající jakoukoliv ústavněprávní argumentaci - spočívá v právní polemice stěžovatelek se závěry obecného soudu (správního orgánu) a v jejich nesouhlasu s právními závěry Městského soudu v Praze tak, jak jsou podány v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, příp. jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat "zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci". Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu (správního orgánu) bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelek tak, jak jsou zaručena v hlavě páté d, a jak bylo opakovaně Ústavním soudem v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdí-li stěžovatelky ve své ústavní stížnosti, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod tím, že obecný soud v jejich věci potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu, což ve svém důsledku znamenalo pro ně nevydání 1/2 uplatněných nemovitostí, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o tvrzeném porušení jejich základních práv a svobod, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatelek hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde je postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994, úst. ). Pokud jde

o tvrzené porušení d, rovněž i zde již Ústavní soud ve svých obecně přístupných nálezech uvedl, jak je třeba chápat ochranu vlastnictví plynoucí z citovaného článku d; stručně shrnuto, nejedná se o porušení uvedeného článku tam, kde tvrzené vlastnické právo má být teprve konstituováno ať již na základě zvláštního zákona nebo na základě rozhodnutí orgánů veřejné moci a kdy pouhý spor o vlastnictví ústavní ochrany nepožívá a ani požívat nemůže. V posuzované věci je potřeba navíc uvést, že k vytýkanému nesouladu ve výměrech uplatněných nároků a vydaných nemovitostí obecný soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že o tomto nároku ještě nebylo příslušným správním orgánem rozhodnuto a tak se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami stěžovatelek.

Posuzovaná ústavní stížnost stěžovatelek byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, tak ze samotných tvrzení stěžovatelek; nezbylo proto než rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelek tak, jak je z výroku tohoto usnesení patrno[§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 30. září 1999