Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 154/97

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů M.S. a H.S., obou zastoupených JUDr. J.Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1997, čj. - 79, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 6. 1995, čj. - 46,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé podáním ze dne 30. 4. 1997 podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem.

Ústavní stížností podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli výše zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž byla zamítnuta žaloba žalobců - stěžovatelů, kterou se domáhali vůči žalovanému V.H. vyklizení a předání vyklizeného pozemku o výměře 79 m2, dříve část parcely č. 987/1 v katastrálním území Z., dnes podle geometrického plánu ze dne

19. 12. 1994 potvrzeného dne 4. 1. 1995, č. zakázky 1009-352/94, parcela č. 987/4, o výměře 79 m2, v katastrálním území Ž., dosud zapsaný na listu vlastnictví č. 506 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu.

Stěžovatelé mají za to, že těmito rozhodnutími došlo k porušení věta první a druhá a d. V podstatě opakují argumentaci, kterou uplatnili v průběhu řízení před soudy obou stupňů, jakož i v dovolání do rozsudku odvolacího soudu, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 2. 1999, čj. - 95, odmítl jako nepřípustné podle a Stěžovatelé nesouhlasí s právními závěry učiněnými v napadených rozsudcích soudů obou stupňů.

Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Jestliže se namítá porušení d, pak je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z d, jakož i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 11 odst. 1 věty první a druhé a spatřují je v nedostatku ochrany jejich vlastnického práva, je nutno podotknout, že tato ochrana jim byla poskytnuta v řádném soudním řízení. Pokud spatřují nedostatek v hodnocení důkazů, pak je třeba připomenout, že soudní moc, jak je konstituována u ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( y ČR), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem nezávislosti soudce je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle důkazy hodnotí podle své úvahy. Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede ( ).

Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů a obsahu soudního spisu dospěl k závěru, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, postupoval v souladu s ustanoveními , která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v d. Ústavní soud zjistil, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud proto shodně s názorem Městského soudu v Praze musel konstatovat, že v soudním řízení již neplatí zásada materiální pravdy, dle níž bylo povinností soudu vlastní iniciativou se dobrat důkazů, jež by osvětlily právní vztahy účastníků řízení k předmětné nemovitosti. Tato povinnost je pouze na straně žalující, na níž leží důkazní břemeno. V tomto řízení o vyklizení a vydání nemovitosti nestačilo jen zpochybňovat vlastnictví žalovaného a tvrdit, že se žalobci cítí být vlastníky tohoto pozemku, když svého vlastnického práva nikdy nepozbyli. Jak vyplývá z obsahu soudního spisu, žalobci - stěžovatelé - v průběhu celého řízení před oběma soudy nenavrhli k podpoře svého tvrzení žádný důkaz, jímž by prokázali způsobem nepřipouštějícím žádnou pochybnost své vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Takovýmto důkazem nestačily být odkazy stěžovatelů na jednotlivé oddělovací geometrické plány, ba ani předložená darovací smlouva ze dne 11. 2. 1977, kterou stěžovatelé prokazují nabytí pozemku od H.S., mezi nimiž byla i parcela č. 156 zapsaná ve vložce č. 286 katastrální území Ž., jejíž část má být dle tvrzení stěžovatelů předmětem tohoto sporu. Nezbylo proto než souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, že stěžovatelé - žalobci - břemeno svých tvrzení o jejich vlastnictví k předmětné nemovitosti neunesli.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv. Má za to, že zde není důvod, pro který by mělo být vyhověno návrhu stěžovatelů na zrušení těchto rozhodnutí. Dospěl tak k závěru, že se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 1999 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu