Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 142/99

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. a T. Ř., obou zastoupených JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 1998, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 15. 9. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 1998 (-57), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 1998 (), jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů (v řízení před obecnými soudy žalobců) o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s nimi dohodu

o vydání nemovitostí v žalobním návrhu specifikovaných. V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že označenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich "ústavní právo zaručené ústavním zákonem, a to konkrétně právo na vlastnictví ve smyslu a d", a navrhují, aby napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci bylo zrušeno. Dále stěžovatelé vedou právní polemiku s právními závěry obecných soudů, zejména ve vztahu k aplikaci ust. , a rovněž s provedeným hodnocením důkazů, které ve svém důsledku znamenalo jejich neúspěch ve sporném řízení před těmito soudy.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost může podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y [ , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona]. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( zákona).

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona).

Ze samotné ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelé v řízení před odvolacím soudem navrhli, aby tento vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku v případě, že napadený rozsudek okresního soudu potvrdí ( ). Odvolací soud ve svém rozsudku návrh na dovolání stěžovatelů zamítl, nicméně v souladu s ustanovením bylo plně v dispozici stěžovatelů dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podat, když vlastní procesní aktivitou si pro toto vytvořili podmínky. Jestliže tak stěžovatelé neučinili, nesplnili z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti podmínky pro její projednání [ zákona], a současně založili důvod její nepřípustnosti ( zákona), neboť nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Posuzovaná ústavní stížnost byla proto shledána jako nepřípustná a o ní jako takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [ zákona], aniž by bylo třeba vést stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jejich zástupce ( zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 15. září 1999