Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 306/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele České obce sokolské, zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, čj. - 129, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1996, čj. - 98, za vedlejší účasti Českého svazu tělesné výchovy, Tělocvičné jednoty S.H. a Tělovýchovné jednoty J.H.,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svým návrhem napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo rozhodnuto o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ve věci navrácení majetkových práv podle , ve znění zákona č. 247/1990 Sb. a , ve znění Namítá, že uvedeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho základních práv podle a d. Stěžovatel proto navrhuje, aby byl napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, i předchozí rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, nálezem Ústavního soudu zrušen.

Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření jak Krajského soudu v Hradci Králové, tak Nejvyššího soudu ČR.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne 22. 4. 1999 plně odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, ve kterém je podle jejího názoru zevrubně zdůvodněno, z jakého důvodu byl změněn rozsudek okresního soudu ve výroku I. K tomu dodává, že stěžovatelce nebylo možné navrátit vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, protože nepodala odvolání do výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na navrácení majetku proti Tělovýchovné jednotě J. H., která nemovitosti měla v držení i ve vlastnictví. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR se ve svém podání ze dne 19. 5. 1999 především podrobně vyjadřuje k právnímu názoru zaujatému Nejvyšším soudem ČR v napadeném rozsudku, tj. k otázce povinné osoby ve vztahu k navrácení majetkových práv podle zákonů č. a č. , který stěžovatel považuje za nesprávný. Jde o názor, že osobou povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu a je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25. 3. 1990, a to ve vztahu k tím určenému majetku, resp. majetkovým kritériím. Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR konstatuje, že uvedený právní názor - navzdory tomu, že stěžovatel tvrdí opak - odpovídá konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR. Odkazuje na rozsudek ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 34, ročník 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na řadu dalších obdobných rozhodnutí, jejichž spisové značky uvádí. Ve svých rozhodnutích - podle vyjádření předsedy senátu - Nejvyšší soud ČR nepovažuje za rozhodující, že se tělovýchovná jednota neregistrovala do dne 30. 6. 1990, s čímž se ostatně lze setkat ojediněle. Určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v nepřekáží pozdější registrace proto, že dnem 30. 6. 1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato tělovýchovná jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu tělesné výchovy odvozené ( ), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. Usnesení Vrchního soudu ze dne 21. 6. 1993, sp. zn.

, uveřejněné pod č. 15 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1995). To, že se Český svaz tělesné výchovy registroval před 30. 6. 1990, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém ČSTV též nezdůvodňuje, neboť zůstává nevysvětleno, jaká kritéria nástupnictví, stanovená usnesením mimořádného sjezdu ze dne 25. 3. 1990, by mu mohla svědčit. Usnesení mimořádného sjezdu ČSTV totiž nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy ve vztahu k majetku, jenž byl "zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu" výslovně vyloučilo, a o takový majetek bezpochyby v dané věci šlo. Předseda senátu dále uvádí, že Česká obec sokolská v jiných věcech sama uvedenou argumentaci využila a kritizovala rozsudek spočívající na shodném právním názoru s tím, o který se ve stížnosti naopak opírá. Nejvyšší soud ČR pak v takové věci dovolání vyhověl a rozsudek krajského soudu zrušil.

Odlišný právní názor, obsahově shodný s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1996, sp. zn. , Ústavní soud uvedl v odůvodnění nálezu ze dne 4. 2. 1998,

sp. zn.

(na který stěžovatel odkazuje), je podle vyjádření předsedy senátu na samém okraji problematiky, jíž se podaná ústavní stížnost dotýká (otázka aktivní legitimace České obce sokolské) a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný.

Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR dále uvádí, že Nejvyšší soud ČR respektuje zásadu vyjádřenou v y ČR, o závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu. Současně však nemůže přehlédnout ani to, že sám je povolán k tomu, aby sjednocoval soudní praxi. Nejvyšší soud ČR je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn. Dále předseda senátu připouští, že v někdejší rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR existoval i názor jiný (srov. výše zmíněný rozsudek sp. zn. ), který je však názorem ojedinělým (byl uplatněn ve dvou rozhodnutích jiného senátu Nejvyššího soudu ČR) a překonaným, nejpozději pak právě publikací rozsudku sp. zn. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K uveřejnění tohoto rozhodnutí přistoupil Nejvyšší soud ČR nejen proto, aby v něm podané posouzení dotčených právních otázek přispělo ke sjednocení praxe soudů nižších stupňů, nýbrž i proto, aby dal najevo, že odlišný právní názor (sp. zn. ) jeho vůli nepředstavuje (kolegium publikaci tohoto názoru odmítlo). Není tedy pravdivé tvrzení stěžovatele, že jinak rozhodl Nejvyšší soud ČR "v řadě" věcí dalších. Nepříznivým důsledkům (rozhodnutí) mohl stěžovatel čelit podáním odvolání proti zamítavému výroku soudu prvního stupně.

Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR dále dodává, že podle jeho názoru Česká obec sokolská vychází z pevného přesvědčení, že jejím žalobám má být vždy vyhověno, ať směřují - za shodných skutkových okolností - jednou proti Českému svazu tělesné výchovy a jindy proti příslušné tělovýchovné jednotě. V prvním případě se zmíněného nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

dovolává, ve druhém případě jej zpochybňuje. Na závěr podotýká, že měl-li by Nejvyšší soud ČR dosavadní rozhodovací praxi opustit, znamenalo by to nejen všeobecný rozvrat v rozhodovací praxi všech soudů, ale Česká obec sokolská by logicky nemohla uspět ve všech těch sporech, kde dosud naopak uspěla (a jichž je absolutní většina). Povinná osoba totiž může být jen jedna - buď Český svaz tělesné výchovy nebo tělovýchovná jednota. Nejvyšší soud ČR se nedomnívá, že se svým rozhodnutím mohl dotknout ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a má za to, že ústavní stížnost České obce sokolské není důvodná, a proto navrhuje, aby ji Ústavní soud zamítl.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, spisového materiálu a vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh ústavní stížnosti není důvodný.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat - jak již bylo uvedeno v řadě rozhodnutí - že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR.

V dané věci stěžovatel v podstatě především polemizuje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o výklad a , tj. určení osoby povinné k navrácení majetkových práv. Jak zmíněno výše, Ústavní soud neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením. Ústavní soud respektuje, že se právní názor na výklad konkrétního ustanovení zákona může vyvíjet, resp. měnit, až posléze určitý (byť opačný) právní názor převáží; to se týká i jeho vlastní rozhodovací činnosti.

Je třeba konstatovat, že subjektivní právo na restituci není tzv. právem základním (tj. ústavně zaručeným); již vůbec ho nelze chápat jako součást vlastnického práva, jak uvádí stěžovatel. Jedná se o právo běžné, upravené v obyčejném zákonodárství, a proto je jako takové hmotněprávně chráněno "jen" v rámci obecného soudnictví. Pouze tyto soudy mohou posoudit existenci takového práva, tedy rozhodnout, zda jsou splněny zákonné podmínky pro uplatnění restitučního nároku. Např. právě ochrana práva vlastnického jako práva ústavně garantovaného ( d) je silnější než ochrana poskytovaná právům běžným. Pokud při rozhodování soudy neporuší jiná, zejména procesní ústavně garantovaná subjektivní práva, Ústavní soud jejich rozhodnutí dále nepřezkoumává.

Pokud pak stěžovatel namítá porušení vlastnického práva ve smyslu d, je třeba konstatovat - jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu - že d chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná a např. proto probíhá soudní řízení (srov. např.

, resp. č. 5 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1).

K namítanému porušení ústavního práva podle d Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že právní názor stěžovatele, který je v rozporu s převažující judikaturou Nejvyššího soudu ČR, nemůže založit porušení práva na soudní ochranu ve smyslu citovaného článku d (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 1998,

sp. zn.

).

Co se týče názoru obsaženého v nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, na který se stěžovatel odvolává, je třeba konstatovat, že nemá charakter právního názoru, o který se přímo opírá jeho výrok (ratio decidendi), ale jedná se o tzv. obiter dictum, tedy právní závěr vyslovený sice v odůvodnění nálezu, který však s podstatou ústavní stížnosti přímo nesouvisí. Jde ostatně jen o opakování tehdejšího ojedinělého názoru Nejvyššího soudu ČR a Ústavní soud se jím necítí vázán. Ústavní soud naopak přihlédl ke své novější judikatuře, která se týkala prakticky totožné věci (srov. již zmíněný nález

sp. zn.

).

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 1999 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu