Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 374/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele B., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. PhDr. V. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 12. 2. 1998, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 12. 2. 1998. Tvrdí, že postup Městského soudu v Praze, který přiznává finančnímu úřadu oprávnění ukládat v exekučním příkazu povinnosti stěžovateli nemá žádnou oporu v zákoně, na jehož základě lze jedině ukládat ve stanoveném rozsahu povinnosti. Žádný zákon neumožňuje finančnímu úřadu určovat povinnosti účastníků daňového řízení a suplovat tak neexistující vyhlášku, jež má upravit postup při výkonu daňové exekuce, na niž odkazuje . Podle (správně odst. 7) zákona ČNR č. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně (dále jen ""). Odvolací soud však v daném případě aplikoval ustanovení na daňovou exekuci doslovně, aniž by přihlédl ke specifické právní situaci, která vzniká tím, že oprávněným ve smyslu je státní orgán, který o sporné pohledávce a o jejím vymáhání rozhodoval. Postavení účastníků řízení je zde nepochybně odlišné oproti sporu mezi dvěma soukromoprávními subjekty. Mechanická aplikace příslušných ustanovení je proto podle názoru stěžovatele nesprávná. Stěžovatel má za to, že rozhodnutím soudu došlo k porušení a d. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že nezpochybňuje skutková zjištění a důkazy provedené v soudním řízení.

K obsahu ústavní stížnosti se písemně vyjádřil účastník a vedlejší účastníci řízení. Městský soud v Praze k ústavní stížnosti uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel vytkl odvolacímu soudu pouze nesprávné právní posouzení věci a vzhledem k ne zcela srozumitelnému obsahu ústavní stížnosti může pouze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je podrobně rozvedeno, na základě jakých skutečností a za použití jakých právních předpisů dospěl soud k závěru, který vyústil v potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Na rozdíl od stěžovatele je soud přesvědčen, že nárok uplatněný žalobcem (finančním úřadem) má oporu jak ve zjištěných skutečnostech, tak i v citovaných právních předpisech, podle nichž byla věc posuzována. Obvodní soud pro Prahu 2, který rozhodoval v I. stupni, ve svém vyjádření uvedl, že po zhodnocení provedeného dokazování dospěl k právnímu názoru, uvedenému ve svém rozhodnutí, sp. zn. , ze dne 18. 6. 1997. Finanční úřad v Táboře v písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že aplikace příslušných ustanovení na daňovou exekuci vyplývá z zákona o správě daní a poplatků, proto použití podle jeho názoru vyhovuje dikci cit. zákona o přiměřené aplikaci při výkonu daňové exekuce.

II.

Po zhodnocení právního stavu věci na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 je zřejmé, že Finanční úřad v Táboře podal dne 12. 6. 1996 poddlužnickou žalobu podle o zaplacení částky 689 193 Kč. Žalovaný B., spol. s r. o., podle žaloby neprovedl na základě exekučního příkazu ve stanovené lhůtě úhradu splatné pohledávky a tím nesplnil povinnost daňového poddlužníka. Soud I. stupně žalobě vyhověl a žalovanému uložil zaplatit žalobci požadovanou částku k částečnému uspokojení daňového nedoplatku daňového dlužníka. K odvolání žalovaného poté odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně.

Podle zákona o správě daní a poplatků se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně Podle věty druhé cit. ustanovení potom Ministerstvo financí v dohodě s Ministerstvem spravedlnosti upraví obecně závazným právním předpisem podrobnosti postupu při výkonu daňové exekuce, zejména způsoby řešení střetu exekuce soudní a daňové. Takový právní předpis však dosud vydán nebyl. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že odvolací soud aplikoval na daňovou exekuci doslovně, což však podle jeho názoru nelze vzhledem ke specifické situaci, když jedním z účastníků řízení je státní orgán. K této argumentaci lze pouze uvést, že postavení účastníků občanského soudního řízení upravuje v ustanovení tak, že "účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení". Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že postavení účastníků řízení je v takovém případě odlišné od sporu mezi dvěma soukromoprávními subjekty. Z příslušného spisového materiálu pak Ústavní soud nezjistil, že by postupem soudů byla narušena tato rovnost účastníků řízení ve stěžovatelův neprospěch.

Územní finanční orgány jsou oprávněny vymáhat daňové nedoplatky daňovou exekucí. Výkon daňové exekuce je upraven v ustanovení § 73 a § 73a zákona o správě daní a poplatků. V daném případě byly splněny obecné předpoklady daňové exekuce, a proto finanční úřad přistoupil k výkonu daňové exekuce vydáním exekučního příkazu na přikázání jiné pohledávky podle zákona o správě daní a poplatků. Z ustanovení téhož zákona pak vyplývá, že pro výkon daňové exekuce se použije přiměřeně Protože podle v nařízení výkonu rozhodnutí zakáže soud povinnému, "aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal" a dlužníkovi povinného zakáže "aby po tom, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil". Z toho důvodu Ústavní soud přisvědčil názoru obecných soudů, že povinnost poddlužníka v tomto případě vyplývá přímo z , a to bez ohledu na skutečnost, že prováděcí vyhláška o daňové exekuci nebyla dosud vydána.

Na základě všech uvedených skutečností Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 20. září 1999

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

předseda I. senátu Ústavního soudu