Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 180/99

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele F., spol. s r.o., zastoupeného Mgr. Z. M., advokátem, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 1999, čj. -29,

t a k t o :

N á v r h s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel podal dne 9. 4. 1999 ústavní stížnost, která směřovala proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 1999, čj. -29, s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp.zn. a z něj zjistil, že dne 8. 1. 1997 žalobkyně V. M. a H. Ř. podaly proti navrhovateli žalobu o zaplacení částky 10.441,- Kč s příslušenstvím. Zmíněná částka měla být mzdou, kterou jim stěžovatel neoprávněně zadržoval.

V průběhu řízení před městským soudem stěžovatel návrhem ze dne 20. 2. 1997, uplatnil vůči tomuto nároku "započtení vlastní pohledávky" - nároku na náhradu manka. Dne 11. 12. 1997 pak podáním tento návrh označil jako "vzájemný návrh, nebude-li akceptováno započtení". Městský soud dne 29. 1. 1999 usnesením, č.j. -29 vyloučil tento vzájemný návrh k samostatnému projednávání. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že pohledávky žalobkyň vůči stěžovateli a naopak stěžovatele vůči žalobkyním nejsou vzájemně započitatelné. Započtení jakékoliv pohledávky vůči mzdě je totiž vyloučeno. Na straně žalobkyň se jedná o uplatněný mzdový nárok, ze strany stěžovatele splatný, přičemž stěžovatel tento nárok nijak nezpochybnil ani ve svých podáních. Jeho vznesený nárok je však vyčíslením údajného schodku, ze kterého jsou odpovědny právě žalobkyně. Takovéto pohledávky nejsou způsobilé ke vzájemnému započtení. Ve věci původně jednal senát za předsednictví JUDr. N. K., v dalším průběhu pak úkony činil senát pod předsednictvím JUDr. D, S.

Protože proti uvedenému usnesení městského soudu, č.j. -29 není opraný prostředek přípustný, podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal, že postupem soudu byla porušena jeho základní práva daná mu , a , věta prvá a odst. 2 d (dále jen " "). K porušení práva daného y mělo dojít tím, že soud nesprávně vyložil příslušné ustanovení , když nepřipustil započtení jeho pohledávky vůči mzdovému nároku žalobkyň.

K porušení věta prvá y mělo dojít změnou předsedkyně senátu v průběhu řízení a k porušení odst. 2 citovaného ustanovení pak mělo dojít tím, že samotné projednávání stěžovatelova nároku by vedlo ke zbytečným průtahům.

Konečně k porušení y pak mělo dojít tím, že soud přiznal jiný zákonný obsah vlastnickému právu žalobkyň a stěžovatele.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d (dále jen " ") a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Ústavní soud především zkoumal, zda jsou naplněny formálně právní předpoklady podání ústavní stížnosti, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je třeba vzít mimo jiné v úvahu i ust. citovaného zákona, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věci pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materií; pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek - zákona ) především vůči pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, které se týkají zejména merita té které věci.

Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotně právní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném ( ), a to činností v rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu.

V daném případě lze namítané porušení základních stěžovatelových práv, napravit v rámci případného odvolacího řízení, které bude směřovat proti meritornímu rozhodnutí soudu I. stupně. Napadené rozhodnutí se týká pouze parciální části řízení, kterou lze přezkoumat v rámci konečného rozhodnutí o právech a povinnostech stěžovatele. Jestliže tedy stěžovatel napadá takovéto rozhodnutí, je zřejmé, že ve smyslu citovaného , o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dosud nevyužil všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle § 43 odst. 1 písmeno e) cit. zákona, jako nepřípustný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 1999