Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 362/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů E. M., ing. H. H., a E. R., všech zastoupených JUDr. I. S., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 1999, čj.

- 17, a rozhodnutí Okresního úřadu Brno - venkov, okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. 7. 1996, čj. PÚ/2432/92-Fi/2,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti ze dne 22. 7. 1999 napadají stěžovatelé v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně a rozhodnutí Okresního úřadu Brno - venkov, okresního pozemkového úřadu. Podle názoru stěžovatelů zasáhla tato rozhodnutí nepřípustně do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména údajně došlo k porušení , d a a y ČR.

Stěžovatelé uplatnili u pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitostí po svém otci B. H. v katastrálním území Ž. Ze soudního spisu vyšlo najevo, že B. H. pozbyl československé státní občanství podle ustanovení dekretu č. 33/1945 Sb. dne 1. 3. 1940 a nikdy jej již nenabyl. Jmenovaný zemřel dne 27. 4. 1945 a byl původním vlastníkem předmětných nemovitostí podle knihovní vložky č. 1082, 1807 v katastrálním území Ž. od roku 1938. Pokud jde o konfiskaci jeho majetku jako německého státního příslušníka, je třeba konstatovat, že dekret č. 12/1945 Sb. nabyl účinnosti až dne 23. 6. 1945.

Okresní pozemkový úřad dospěl k závěru, že konfiskační výměr proti majetku jmenovaného je neplatný a že ke konfiskaci jeho majetku nedošlo. Rozhodl se proto posuzovat uplatněný restituční nárok nikoliv podle , ale podle , ve znění pozdějších předpisů, protože pokud stát s majetkem nakládal jako se svým, aniž by měl k tomu právní důvod, jedná se o restituční titul podle tohoto zákona. Protože však k převzetí majetku došlo nepochybně před 25. 2. 1948, tedy dříve než je rozhodné období stanovené v ustanovení a 2 zákona, musel pozemkový úřad rozhodnout, že stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí, na něž uplatňovali svůj nárok.

Krajský soud v Brně, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, potvrdil v přezkumném řízení citované rozhodnutí Okresního úřadu Brno - venkov a dospěl k závěru, že v daném případě by byly možné dvě varianty. Pokud byl majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., pak by se restituční nárok posuzoval podle , v platném znění; zde však není splněna podmínka opětovného vrácení československého státního občanství, jak vyplynulo z potvrzení Okresního úřadu Brno - venkov ze dne 3. 6. 1996. Pokud majetek nebyl konfiskován, ale byl převzat státem bez právního důvodu, bylo by možno nárok posuzovat podle zákona o půdě; zde však není splněna podmínka rozhodného období, jak o tom byla řeč výše. V obou variantách vyplývá tedy negativní rozhodnutí o restitučním nároku.

Ústavní soud konstatoval, že podle y ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Neposuzuje proto celkovou zákonnost rozhodnutí obecných soudů ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zjišťuje jen, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle d, je třeba konstatovat, že toto ustanovení chrání jen vlastnické právo skutečné, již existující, nikoliv takové, jehož povaha je sporná, případně probíhá v takové věci soudní řízení.

Pokud jde o d, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek, postupoval-li v dané věci soud v souladu se zákony, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v d, přičemž svůj postup řádně zdůvodnil. Z obecného pohledu je třeba brát na vědomí, že rozsah práva na spravedlivý proces není možné vykládat tak, jako by garantoval úspěch v řízení. Obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, přičemž soudce je vázán zákonem a při výkonu své funkce je nezávislý. Potud také Ústavní soud porušení a y ČR nezjistil.

Pokud jde o námitku stěžovatelů o porušení d, že dědění se zaručuje, musel Ústavní soud konstatovat, že tato otázka v řízení před obecnými soudy řešena nebyla a pokud ji stěžovatelé otevřeli teprve v ústavní stížnosti, nemohl se jí Ústavní soud zabývat pro nevyčerpání procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud, vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, musel přisvědčit závěrům krajského soudu. Sám ještě doplnil, že k negativnímu posouzení ústavní stížnosti přispívá i okolnost, že podle zjištěných údajů je nepochybné, že otec stěžovatelů zemřel dne 27. 4. 1945, tj. před účinností dekretu č. 12/1945 Sb., tj. před 23. 6. 1945, takže ve smyslu ustanovení není oprávněnou osobou a za této situace nemohou být oprávněnými osobami ani stěžovatelé. Obdobně judikoval Ústavní soud i v případu

sp. zn.

.

Závěrem musel tedy Ústavní soud dospět k závěru, že návrh ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 1999 JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu