Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 362/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Vladimír Paul a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti M.Š., zastoupené advokátkou JUDr. E.C., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 1997, č.j. -65, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá. Odůvodnění :

Dne 13. 8. 1998 se na Ústavní soud obrátila s ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 1997, č.j. -65, stěžovatelka s tím, že tuto stížnost podala již 19. 2. 1998, tato však byla Ústavním soudem odmítnuta proto, že nebyla podána oprávněnou osobou, a navíc napadené rozhodnutí s ohledem na závadu v doručení dosud nebylo v právní moci. Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 30. 6. 1998 a proto stěžovatelka původní stížnost podala znovu. Je přesvědčena, že pokud by Nejvyšší soud povolil dovolání, a tím otevřel celý restituční spor, musely by soudy dojít k jinému závěru, než se stalo, a řada pochybení by mohla být v novém řízení napravena. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro jeho opožděnost, když mělo být podáno do 29. 9. 1994, stalo se tak však až 12. 12. 1994. Na tuto lhůtu stěžovatelka nebyla upozorněna a osobně nemá právnické vzdělání. Žádá zrušení usnesení všech rozsudků, které byly v restituční věci vydány s tím, aby Ústavní soud sám ve věci rozhodl nebo věc znovu vrátil k projednání.

Ústavní stížnost byla zčásti podána včas a stěžovatelka byla zastoupena ve smyslu ustanovení a , o Ústavním soudu, byt' plná moc vykazovala vadu v podobě tzv. zástupčí doložky.

Ústavní soud si s ohledem na povahu případu vyžádal pouze spis , vedený Okresním soudem v Mělníku. Z něj zjistil, že usnesení Nejvyššího soudu napadené ústavní stížností nabylo právní moci dne 30. 6. 1998. Na tomto základě přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a došel k závěru, že je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podána po lhůtě.

Podle může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí, tj. v případě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 1994, č.j. -37, dne 29. srpna 1994. Dovolání však žalobce ve věci JUDr. J.S., zastoupený opatrovnicí M.Š., tedy stěžovatelkou, podal až 12. 12. 1994, tedy po lhůtě.

Podle zmeškání této lhůty nelze prominout. Jde o lhůtu zákonnou, nikoli soudcovskou. Proto v tomto bodě je stížnost zcela zjevně neopodstatněná, neboť neumožňuje, aby Nejvyšší soud rozhodl jinak. Ústavní soud proto již nepovažoval za potřebné odstraňovat další vady podání a ověřovat, zda je již stěžovatelka univerzální dědičkou po původním žalobci, neboť to nemohlo na výsledku jednání nic změnit.

Obdobně, pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 1994, č.j. -37, mohl se jím Ústavní soud zabývat pouze v případě, že by byla ve lhůtě 60 dnů ode dne 29. 8. 1994 proti němu podána ústavní stížnost, což se nestalo. K takovému návrhu by byl navíc oprávněn pouze původní stěžovatel, který však v roce 1995 zemřel. V tomto bodě je tedy ústavní stížnost podána jak po lhůtě, tak osobou zjevně neoprávněnou.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou, co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, a podle jako podanou po lhůtě, kterou stanovil , o Ústavním soudu, v tehdy platném znění a podle jako podanou někým zjevně neoprávněným.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 1999

Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu