Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 208/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti D. L., zastoupeného JUDr. V. R., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 1999, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 8. února 1999, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Na Ústavní soud se dne 27. dubna 1999, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), obrátil stěžovatel se svou ústavní stížností, proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen shora uvedený rozsudek soudu okresního. Stěžovatel byl na základě rozsudku nalézacího soudu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců nepodmíněně, neboť byl shledán vinným z trestného činu porušování domovní svobody podle ustanovení , 2 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že po vykopnutí dveří vnikl do bytu poškozeného, kde neoprávněně setrval, přičemž poškozeného udeřil, ale ke zranění nedošlo.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel popisuje svoji verzi události za níž byl soudem potrestán, kdy uvádí, že jednání, které je mu kladeno za vinu se nedopustil. Dle jeho názoru neměl nalézací soud dostatek důkazů k vydání odsuzujícího rozsudku a soud odvolací neměl v provedených důkazech oporu pro hodnocení důkazů, takže některá svědectví označil za nevěrohodná, přičemž výpověď stěžovatele nevyvrací ani předložené důkazy. Za dané situace měl proto soud za užití zásady in dubio pro reo stěžovatele obžaloby zprostit.

V uvedeném jednání stěžovatel shledává porušení svého práva být stíhán nebo zbaven svobody pouze z důvodů, které stanoví podle d (dále jen " ") a dále byl porušen y, podle kterého jen stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo na majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Stěžovatel napadá jednání soudů, kdy shledává pochybení v tom, že orgány činné v trestním řízení mají postupovat, dle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného a svá rozhodnutí mohou opírat jen o okolnosti zjištěné ve shodě se skutečností. Dle § 2 odst. 6 trestního řádu hodnotí skutečnosti na základě vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jak jednotlivě tak i ve vzájemném souhrnu. Dle ustanovení § 89 trestního řádu pak orgány činné v trestním řízení mají v nezbytném rozsahu zjišťovat, zda se skutek stal, zda jej spáchal obviněný, popřípadě z jakých pohnutek. Aby se jednalo o trestný čin, musí takové jednání, dle § 3 trestního řádu, splňovat znaky formální - uvedené v zákoně, a materiální - společenskou nebezpečnost. V uvedeném případě však není možno učinit jednoznačný závěr, že se skutek stal tak jak je popsáno ve výroku rozsudku. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že stěžovatel svým jednáním nenaplnil ani po formální ani po materiální stránce znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu.

Ústavní soud se obrátil dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona na Krajský soud v Ostravě, který se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím předsedkyně senátu 5 To. Z vyjádření je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakoval svoji obhajobu z řízení před obecnými soudy a setrval na tom, že nalézací soud neprovedl všechny důkazy, zejména konfrontaci s poškozeným. Krajský soud považuje za nutné připomenout, že ve věci rozhodoval již jednou, kdy prvotním rozhodnutím byl původní rozsudek okresního soudu zrušen a vrácen k novému projednání. Následné rozhodnutí hodnotil odvolací soud shodně jako soud nalézací a odvolání zamítl ve smyslu § 256 trestního řádu jako nedůvodné. Stěžovatel dále výslovně neuvádí v čem shledává porušení svých práv, pouze cituje a y, případně ustanovení trestního řádu. Domnívá se, že za uvedené situace nelze učinit závěr o tom, že byl spáchán skutek, pro který byl odsouzen. Dle mínění odvolacího soudu však k žádnému pochybení ze strany soudů nedošlo, veškerými námitkami ústavní stížnosti se již obecné soudy zabývaly. Proto Krajský soud v Ostravě navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní soud se také obrátil na Okresní soud v Karviné, za který se vyjádřil předseda senátu 2 T, který plně odkázal na odůvodnění uvedené v napadeném odsuzujícím rozsudku. Současně byl okresním soudem zaslán spis vedený ve věci pod sp. zn. . Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že nalézací soud akceptoval verzi poškozeného. Ve verzi poškozeného se uvádí, že stěžovatel při své první návštěvě v bytě poškozeného tohoto napadl a vyžadoval po něm zavolání hledaného známého. Poté, co se podařilo poškozenému uprchnout, běžel na nedalekou strážnici městské policie, kde celý incident ohlásil, avšak po návratu do bytu zde již stěžovatele nenalezl. Při druhé návštěvě stěžovatel nejprve tloukl do dveří bytu poškozeného a poté, když mu nebylo poškozeným otevřeno, dveře vykopl. Poškozený vyběhl opět na místní stanoviště městské policie, které tentokrát již stěžovatele zastihlo před domem poškozeného. Soud se o tuto verzi opřel také z toho důvodu, že jeden ze sousedů slyšel nejprve stupňující se bouchání na dveře a poté i ránu, která by mohla odpovídat uvedenému vyražení dveří.

Ústavní soud se seznámil s poměrně obsáhlým spisem vedeným ve věci a z něj shledal rozpornost ve výpovědích, jak stěžovatele v jednotlivých fázích vyšetřování, tak i mezi výpověďmi svědků svědčících ve prospěch stěžovatele. Pochybení, jimž stěžovatel přikládá váhu (postavení svědka na schodech před bytem aj.), nemají pro hodnocení ústavní stížnosti z ústavněprávního hlediska význam.

Jak uvádí sám stěžovatel, orgány činné v trestním řízení posuzují, dle § 2 odst. 6 trestního řádu, skutečnosti na základě vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jak jednotlivě tak i ve vzájemném souhrnu. Pokud po takovémto rozhodování dojdou k závěru, k jakému došly v daném případě, jednají plně v zákonem stanovených mezích. Pokud je takový závěr rozporný se závěrem některé ze stran, není tento rozpor sám o sobě dostatečným podkladem k tomu, aby se věcí zabýval Ústavní soud. Dle y ČR jsou to právě obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a jen ony mohou rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. Pokud tedy nezávislý soud ( y ČR) rozhodl o tom, že jednání naplňuje podstatné znaky trestného činu a to na základě pečlivého uvážení všech okolností ve vzájemném souhrnu i jednotlivě, kdy uvedené rozhodnutí bylo plně opřeno o ( y), není možno v uvedeném jednání spatřovat stěžovatelem tvrzené porušení y. Stejně tak i provádění důkazů a jejich hodnocení přísluší dle y ČR soudům. Ústavnímu soudu přísluší přezkoumávat jednání obecných soudů pouze v tom případě, že pochybením by došlo i k porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR. Zabývat se správností hodnocení důkazů obecnými soudy mu přísluší jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Na Ústavní soud není také možno hledět jako na třetí instanci soudního systému, který by posuzoval celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí.

Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 6. září 1999

JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu