Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 206/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. E. M., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 12. 2. 1999, č. j. -236, ve spojení s usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 1. 1999, č. j. -227, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 23.4. 1999 se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s podáním, kterým napadl usnesení Okresního soudu v České Lípě z 19. 1. 1999, č. j. -227, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby. Podle jeho názoru samosoudce nerespektoval nález ústavního soudu,

sp. zn.

. Stěžovatel nebyl právně zastoupen a podání nesplňovalo další požadavky pro ústavní stížnost, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť z něj dále nevyplývalo, zda se jím napadá pravomocné usnesení Okresního soudu v České Lípě.

Stěžovatel byl vyzván k odstranění vad svého podání, což ve lhůtě učinil. V novém podání, učiněném již cestou právního zástupce a označeném jako ústavní stížnost, však své podání rozšířil i o námitky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 12. 2. 1999, č. j. -236. K návrhu se vyjádřila za Krajský soud v ústí nad Labem - pobočka Liberec, předsedkyně senátu JUDr. D. Š., která pouze odkázala na rozhodnutí krajského soudu. Vedlejší účastník Krajské státní zastupitelství v Ústí n. Labem se účasti vzdalo. Z vyjádření samosoudce JUDr. V. Ch. vyplynulo, že dne 24. 6. 1999 bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby stěžovatele.

1

2

Ústavní soud proto nejdříve posoudil přípustnost projednání ústavní stížnosti a došel k závěru, že nesplňuje podmínky stanovené , ve znění Usnesení Krajského soudu v ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 12. 2. 1999, č. j. -236, bylo stěžovateli doručeno dne 5. 3. 1999, takže lhůta k jeho napadení uplynula 4. 5. 1999. Stěžovatel tak ale učinil až podáním, které bylo podáno k poštovní přepravě dne 3. 6. 1999. Ústavní soud vychází z toho, že ve stanovené lhůtě 60 dnů od doručení je nutno napadnout rozhodnutí o posledním procesním zákonném prostředku, který má stěžovatel k dispozici. Pokud se tak nestane, je návrh nepřípustný.

Jedinou výjimku z tohoto pravidla stanoví , který stanoví, že ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Smyslem výzvy k odstranění vad bylo jednak to, aby si stěžovatel za pomoci advokáta zvážil za této situace, zda ústavní stížnost přesto podá. V případě, že by nevyčerpal opravné prostředky, bylo by povinností ústavního soudu přezkoumat, zda jeho stížnost splňuje podmínky a bez ohledu na podmínku téhož zákona přesto ústavní stížnost projednat. V projednávaném případě to přicházelo do úvahy s ohledem na to, že stěžovatel Okresnímu soudu v České Lípě vytýkal nerespektování nálezu ústavního soudu.

V daném případě však z nového podání stěžovatele vyplynulo, že opravné prostředky vyčerpal, takže použití výjimky z ve formě postupu podle nebylo možné. Ustavní soud zde stojí na stanovisku, že je možné podat i tzv. blanketní ústavní stížnost, která není vůbec odůvodněna a že takovou stížnost je možno doplňovat i po 60-ti denní lhůtě od doručení rozhodnutí, proti kterému ústavní stížnost směřuje. Není však možné dodatečně napadnout rozhodnutí, které vůbec v prvním podání nebylo zmíněno a jehož existenci z něj ani není možno dovodit. To je právě případ podání stěžovatele, které bylo podáno k poštovní přepravě dne 23. 4. 1999. To by bylo v rozporu s institutem odstranění vad podání, neboť v takovém případě by šlo o podání nové, nikoli doplněné a opravené, neboť určujícím znakem ústavní stížnosti je rozhodnutí, proti kterému směřuje a které požaduje zrušit. Jde tedy o odlišnou situaci než v případě, kdyby bylo napadeno pouze pravomocné rozhodnutí krajského soudu, a teprve dodatečně napadeno i rozhodnutí okresního soudu, které mu předcházelo. Opačný postup však možný není a ústavní soud zde musel ve smyslu y ČR respektovat kogentní ustanovení a návrh odmítnout, neboť pravomocné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 12. 2. 1999, č. j. -236, bylo stěžovatelem napadeno po lhůtě tímto zákonem určené v .

2

3

Poznamenává se pouze, že kromě toho i v opačném případě by nebylo možné rozhodnout o návrhu rozhodnutí tak, jak jej stěžovatel ve svém novém podání formuloval. Petit svého návrhu stěžovatel formuloval tak, že "podává u Ústavního soudu stížnost pro porušení zákona" a "domáhá se přezkoumání zákonnosti postupu obou soudů a propuštění z vazby na svobodu, protože na něm byla vykonávána vazba nezákonným způsobem". Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti ( y ČR) nemůže rozhodovat o zákonnosti, nýbrž jen o ústavnosti rozhodnutí obecných soudů. Stejně tak nemůže rozhodovat o propuštění z vazby. Ž toho hlediska by bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle jako návrh, k jehož projednání není ústavní soud příslušný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 1999

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu

3