Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 363/99

Ústavní soud rozhodl dne 7. září 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti G., spol. s r. o., zastoupené JUDr. P. T., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1999, čj. -21, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1998, čj. -11,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím, kterými bylo rozhodnuto o zastavení řízení o prohlášení konkurzu na majetek dlužníka, zahájeného na jeho návrh, stěžovatelka uvádí, že ve smyslu příslušných ustanovení , o konkurzu a vyrovnání, podala ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze návrh na prohlášení konkurzu, neboť zjistila, že je v úpadku. Krajský obchodní soud však řízení zastavil, neboť stěžovatelka nebyla schopna dostát soudem požadované povinnosti a k návrhu na prohlášení konkurzu nedoložila seznam svého majetku a závazků (ustanovení citovaného zákona) a nezaplatila zálohu na náklady konkurzu (ustanovení citovaného zákona). Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka má za to, že postupem Krajského obchodního soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jí byla odepřena spravedlnost

a napadenými rozhodnutími byla porušena její práva ústavně zaručená v článku 90 y ČR, článku 4 odst. 1 a článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto žádá Ústavní soud o jejich zrušení.

Ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. č. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze návrh na prohlášení konkurzu, neboť zjistila, že je v úpadku. K návrhu na prohlášení konkurzu nepřipojila seznam svého majetku a závazků, neboť jak uvedla, účetní firma, která pro ni vedla veškeré účetnictví, jí odmítla provést soupis majetku, závazků a pohledávek a bilanci aktiv a pasiv, z důvodu nezaplacení za předchozí služby, a proto požádala soud o zajištění důkazu podle ustanovení Krajský obchodní soud stěžovatelku vyzval k předložení chybějících podkladů, jakož i k zaplacení zálohy na náklady konkurzu, přičemž ji poučil o nutnosti zastavení řízení, nesplní-li soudem stanovenou povinnost. Stěžovatelka však podklady z důvodu shora uvedeného nepředložila, ani nezaplatila zálohu z důvodu předlužení a insolvence. Krajský obchodní soud v Praze stěžovatelčiny argumenty neakceptoval a řízení zastavil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ustanovení nelze aplikovat v té fázi konkurzního řízení, která předchází prohlášení konkurzu, a to zejména tam, kde návrh na prohlášení konkurzu podává dlužník sám a kde chybí druhá strana sporu. Povinnost, kterou zákon o konkurzu a vyrovnání ukládá pouze účastníkovi konkurzního řízení, nelze podle názoru soudu přenášet na subjekt, který účastníkem konkurzního řízení není a vynucením vydání účetních dokladů z moci úřední by se stěžovatelka bezdůvodně vyhnula své povinnosti zaplatit za provedené účetní činnosti. Rovněž nedostatek peněžních prostředků nebyl pro stěžovatelku důvodem k nezaplacení zálohy na konkurz, neboť podle soudu je možná půjčka od osob, které jsou oprávněny jménem dlužníka podat návrh na prohlášení konkurzu.

Z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil, vyplývá, že i odvolací soud měl za to, že stěžovatelka se nemůže zbavit odpovědnosti za vedení účetnictví, i když jeho vedením pověřila jinou právnickou osobu, a že povinnosti stanovené zákonem o konkurzu a vyrovnání v ustanovení § 4 odst. 3 dlužníkovi nelze přenášet na třetí osoby. Odvolací soud podrobně vyložil účel zálohy, ztotožnil se závěrem krajského obchodního soudu a uvedl, že by nebylo spravedlivé, aby dlužník v úpadku byl povinnosti hradit zálohu zproštěn pouhým podáním návrhu na prohlášení konkurzu a prohlášením, že nedisponuje žádnou likviditou, neboť pak veškeré břímě za vyřešení jeho situace by nesli věřitelé a správce konkurzní podstaty.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení y ČR a y a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

V projednávané věci stěžovatelka nesplnila svoji zákonnou povinnost připojit k návrhu na prohlášení konkurzu seznam svých závazků a majetku s náležitostmi uvedenými v ustanovení § 4 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, a to ani přes poučení soudu o následcích nesplnění této povinnosti v soudem stanovené lhůtě. Ze skutečnosti, že krajský obchodní soud neakceptoval její návrh na zajištění důkazu a potřebné doklady si nevyžádal z moci úřední od účetní firmy sám, nelze podle názoru Ústavního soudu vyvozovat porušení y. Podle ustanovení před zahájením řízení o věci samé lze na návrh zajistit důkaz, je-li obava, že později jej nebude možno provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi. Stěžovatelka však nikterak nedoložila, na čem zakládá existenci důvodné obavy o tom, že později nebude možno soupis majetku a závazků provést, či že jej nebude možno provést vůbec, případně že její účetní doklady nebudou dostupné vůbec nebo jen s velkými obtížemi. Ústavní soud v projednávaném případě sdílí názor odvolacího soudu o tom, že stěžovatelka se nemůže zbavit odpovědnosti za plnění povinnosti účetní jednotky v souvislosti s pověřením jiné právnické osoby vedením svého účetnictví, a tudíž i navazující povinnosti v souvislosti se svým majetkovým uspořádáním, jinými slovy, stěžovatelka nemůže úspěšně namítat odepření spravedlnosti za situace, kdy sama neplní svoje zákonné povinnosti. Obecné soudy tedy zjevně nepochybily, když z důvodu výše uvedeného řízení zastavily.

Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že ohledně nezaplacení zálohy na prohlášení konkurzu obecné soudy zaujaly názor odlišný od stanoviska Nejvyššího soudu ČR k výkladu ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání ze dne 17. 6. 1998, podle kterého neschopnost dlužníka okamžitě složit zálohu nemůže vést k zastavení konkurzního řízení. Obecné soudy se totiž následnou schopností stěžovatelky složit zálohu v jiném termínu než "okamžitě" nezabývaly (a s ohledem na její postup při podání návrhu na prohlášení konkurzu ani zabývat nemohly), nicméně tímto faktem se Ústavní soud dále nezabýval, neboť k zastavení řízení zcela postačoval shora uvedený důvod.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění , jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 7. září 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu