Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 95/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti JUDr. P.R., zastoupeného advokátem JUDr. J.N., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 1997, čj. -42, ve spojení s rozhodnutím Policejního prezídia ČR, ze dne 20. 6. 1997, sp. zn. PPR-172/RSPPS-97, a Policie ČR, ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. ORLT-163/PV-1997, za účasti Městského soudu v Praze, Policejního prezídia ČR, a OŘ Policie ČR jako účastníků řízení a A., spol. s r.o., jako vedlejšího účastníka řízení, a o návrhu na zrušení slova "zákonnost" v a na zrušení , mimo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá. Odůvodnění :

Dne 2. 3. 1998 se na Ústavní soud obrátil stěžovatel s ústavní stížností proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 1997, čj. -42, ve spojení s rozhodnutím Policejního prezídia ČR, ze dne 20. 6. 1997, sp. zn. PPR-172/RSP-PS-97, a Policie ČR, ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. ORLT- 163/PV- 1997. Stěžovatel požadoval zrušení všech uvedených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi byla porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně rovnost s jinými subjekty ( , , a y ČR, , a 3, , d /dále jen "Listina"/), nedotknutelnost osoby a osobní svoboda ( , a y) a svoboda pohybu a pobytu ( y), presumpce neviny ( y). Při rozhodování o rozhodnutí správních orgánů soud nerespektoval Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť přezkoumával pouze jeho zákonnost, což je zcela v rozporu s uvedeným ustanovením Evropské úmluvy.

Skutková a právní stránka případu spočívala v tom, že vyšetřovatel Policie ČR dal podnět správnímu orgánu k odnětí cestovního dokladu, nebot' stěžovatel je trestně stíhán. V podnětu neuvedl bližší důvody. Správní orgán I. stupně dal stěžovateli možnost se vyjádřit, neakceptoval však jeho důvody a rozhodnutím ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. ORLT-163/PV-1997, mu: odňal cestovní pas. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl podrobně zdůvodněným odvoláním, které správní orgán II. stupně svým rozhodnutím ze dne 20. 6. 1997, sp. zn. PPR- 1 72/RSP-PS-97, potvrdil. Obě rozhodnutí následně stěžovatel napadl žalobou před Městským soudem v Praze, který rozsudkem ze dne 13. 10. 1997, čj. -42, žalobu zamítl a nevyhověl žádosti o odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele veřejná moc zneužila možnost, danou jí , o cestovních dokladech, a v rozporu se zásadou nezbytnosti takového zásahu v demokratické společnosti zasáhla stěžovatele. Zákon o cestovních dokladech tak dostal přednost před ústavními předpisy a ustanoveními Evropské úmluvy a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ve správních spisech, ani v soudním spisu, nikde není podle stěžovatele ani stopy zvážení stěžovatelových argumentů. Soud v daném řízení nebyl prostě nadán plnou jurisdikcí a ochrana jím poskytovaná neodpovídala požadavkům v předpisech vyšší právní síly. V plném přezkumu kromě svévole správních orgánů soudu bránila i zákonná úprava v a , kterou navrhuje současně zrušit. Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Městský soud v Praze se obsáhle vyjádřila k ústavní stránce návrhu předsedkyně senátu JUDr. E.P., která poukázala na odlišné pojetí kautel pro omezení svobody pohybu podle y a obou mezinárodních úmluv. Ústavní posouzení věci přenechala Ústavnímu soudu, pokud jde o ústavní stížnost, odkázala na odůvodnění rozsudku a navrhla zamítnutí návrhu. Oba správní orgány se ztotožnily se závěry soudu, uvedly že rozhodovaly na základě volné úvahy podle zákona o cestovních dokladech a že v postupu a rozhodnutí nespatřují porušení ústavnosti. Vedlejší účastník P., spol. s r.o., se svého postavení vzdal a další vedlejší účastník se nevyjádřil. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení a , o Ústavním soudu. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti. Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se přitom omezil na přezkoumání ústavnosti zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, neboť řízení o akcesorickém návrhu na zrušení obou ustanovení by přicházelo v úvahu teprve tehdy, kdyby ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v tom, že správním orgánům, ani soudu nelze vytknout, že by neústavním způsobem omezily, a. tudíž porušily, základní práva a svobody, kterých se stěžovatel dovolává. Vlastní argumentace stěžovatele je založena na výtce svévolného postupu správních orgánů, které rozhodly o tom, že mu bude odebrán cestovní pas. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že během správního řízení byla respektována jeho pravidla, stěžovatel se měl možnost vyjádřit k návrhu opatření, což učinil a měl možnost odvolat se k vyšší správní instanci. To, že bylo prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno, ještě není samo o sobě neústavní.

Tvrzená svévole správních orgánů (a neústavnost jejich postupu vůči stěžovateli) by přicházela v úvahu, kdyby nerozhodoval příslušný orgán a neopíral své rozhodnutí o zákonný podklad ( a y ČR, a 3, , y), tj. o ustanovení zákona o cestovních dokladech, které stanoví, že vydání cestovního dokladu může být odepřeno nebo vydaný cestovní doklad může být odňat občanu, proti kterému je vedeno trestní stíhání, nebo který nevykonal trest odnětí svobody uložený soudem, jestliže mu trest nebyl prominut nebo výkon trestu nebyl promlčen. Toto ustanovení zcela zjevně není v rozporu s y, která požaduje v případě omezení svobody pohybu zákonný podklad a splnění podmínek stanovených u, v daném případě důvod spočívající v ochraně veřejného pořádku a v ochraně práv a svobod jiných osob. Není pochyb o tom, že účel trestního řízení vymezený v tr. ř. a v a tr. z. tomuto vymezení odpovídá.

V projednávané věci se jednalo o tzv. správní uvážení, ve kterém však nebyl použit neurčitý pojem. Pojem trestního stíhání je definován v § 12 odst. 10 tr. ř., a v tom, že proti stěžovateli je takové řízení vedeno, proto nemohly vzniknout žádné pochybnosti. Stejně tak nelze spatřovat svévoli v tom, že správní orgány nepřezkoumávaly rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, neboť jim to nepřísluší.

Ustanovení § 17 písm. b) zákona o cestovních dokladech přitom nerozlišuje z hlediska důvodů trestního stíhání, ani nestanoví hypotézu např. v podobě důvodné obavy, že se osoba, které má být cestovní doklad odebrán, bude vyhýbat trestnímu stíhání útěkem do zahraničí. Tento postup zákonodárce sám o sobě nemůže být shledán protiústavním, i když z hlediska postavení jedince není jistě optimální. Je ovšem záležitostí zákonodárce, zda by vůbec byl schopen takové rozlišení provést, aniž by ohrozil účel trestního řízení. Tato úprava však vyžaduje vždy zkoumat, zda při aplikaci citovaného ustanovení nedochází k nepřiměřeným zásahům do základních práv a svobod jedince, neboť sama to apriori nevylučuje.

Svévole by proto mohla přicházet v úvahu pouze v případě nepřiměřenosti takového zásahu v jednotlivém případě. To však Ústavní soud v daném případě neshledal. Konstatuje, že bylo zjištěno, že proti stěžovateli bylo vazebně vedeno trestní stíhání pro pokusy trestného činu zkrácení daně podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1 a 3 tr. z., neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 249a odst. 1, 2 a § 127 odst. 1 tr.z. a vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) tr.z. Dále Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že návrh na provedení daného opatření dala státní zástupkyně, když byla upozorněna, že již pominuly důvody vazby v případě stěžovatele. Jinak řečeno, těžko lze hovořit o svévoli tam, kde mohl být dán těžší zásah, tj. omezení osobní svobody namísto omezení svobody pohybu, a to pouze dočasně a mimo území republiky.

Proto jsou i další námitky stěžovatele irelevantní, neboť v daném případě správní orgán rozhodoval na základě volné úvahy, jejíž hranice jsou posuzovány obecně jinak, než při hodnocení jiných forem správních rozhodnutí.

Pokud Městský soud v Praze v rámci kasačního řízení ( ) shledal, že postup správního orgánu nevybočil z mezí a hledisek stanovených zákonem, a při svém jednání postupoval v souladu s principy spravedlivého procesu, nezasáhl tím nedovoleným způsobem do navrhovatelových základních práv a svobod, daných ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y.

Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Stěžovatel měl možnost podat žalobu, měl možnost přednést své argumenty ve své věci před soudem, soud měl k dispozici spisový materiál správních orgánů, na základě kterého mohl dojít k určitému přezkoumatelnému závěru. To, že v dané věci neprováděl další důkazní řízení, nemohlo být v konkrétním případě shledáno porušením ústavních předpisů. To by bylo možné tvrdit pouze v případě, kdyby se vůbec dokazováním před správními orgány nezabýval. Ve skutečnosti však v odůvodnění obsáhle vyložil důvody svého rozhodnutí a zaměřil se rovněž na to, zda správní orgány nepostupovaly svévolně. To, že nemohl přezkoumávat důvody trestního stíhání, a tedy i samotný základ pro zásah do svobody pohybu stěžovatele, bylo již výše konstatováno, a ani stěžovatel tuto okolnost z hlediska ústavního nezpochybňuje.

Ústavní soud dále zjistil, že není pravdivé tvrzení stěžovatele, že se správní orgány jeho argumenty nezabývaly a že rozhodly svévolně, neboť své rozhodnutí opřely o závažnost a charakter trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel právě stíhán a výši trestu, který mu mohl být v případě shledání viny uložen až na hranici 12 let.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V tomto případě sdílí akcesorický návrh podle zákona o Ústavní soudu osud návrhu ve věci ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 1999 Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu