Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 314/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti L.Z., zastoupené advokátem JUDr. J.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. -23, ze dne 22. 4. 1998, ve spojení s rozhodnutím O.Ú. P., sp. zn. PÚ čj. 5260/32-pře/92-201/4 Sm-1, ze dne 1. 2. 1996, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) O.Ú. P., jako účastníků řízení a 1) ČR - V.ú., a 2) PF ČR, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá. Odůvodnění :

Dne 10. 7. 1998 se stěžovatelka na Ústavní soud obrátila s ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. -23, ze dne 22. 4. 1998, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.Ú. P., sp. zn. PÚ č.j. 5260/32-pře/92-201/4 Sm-1, ze dne 1. 2. 1996.

Skutková a právní stránka případu spočívala v tom, že stěžovatelka se podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " ") domáhala vydání blíže specifikovaných singulárních nemovitostí lesa "L.", které byly zapsány jako nemovitosti příslušející k předměšťanskému domu, a to podílem 7/2483.

1

Tvrdila, že je jejich jedinou oprávněnou majitelkou, neboť tento majetek byl znárodněn bez náhrady v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a jeho původní vlastník proto nebyl ve svém vlastnictví dotčen. Proto na ni a jejího manžela byly tyto nemovitosti převedeny kupní smlouvou z 13. 8. 1958 (notářský zápis č.d. 176/59).

Oběma orgánům veřejné moci proto stěžovatelka vytýká, že tím, že nevyhověly její žádosti, porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle y ČR a d (dále jen " "), jednak práva vlastnit majetek podle a 4 y. Je to dáno tím, že přesně nevyložily, kdy vlastně vlastnické právo státu mělo k dílu "L." lesa vzniknout, když 2. účastník konstatoval, že se tak "stalo již 5 let, resp. 2 roky" před uzavřením kupní smlouvy v roce 1958. Jsou-li pochybnosti o určení okamžiku, budou zde pochybnosti i o tom, zda vlastnické právo vůbec na stát přešlo. Ani 1. účastník ve svém rozhodnutí tento okamžik přesně neurčil. 2. účastník přitom argumentuje zápisem v pozemkové knize, který ale již v té době neměl konstitutivní význam, obdobně je nesprávná argumentace 1. účastníka, že podle usnesení Lidového soudu v Hranicích "z 18. 6. 1953 a jednak bez data" bylo povoleno odepsání nemovitostí zapsaných v blíže specifikovaných knihovních vložkách. Poukázala i na u vyhotovenou 2. účastníkem, kde se uvádí, že mimo krátkého zápisu v pozemkové knize není doklad o přechodu na stát. Dále stěžovatelka vytkla 1. účastníku to, že se nezabýval tím, zda vůbec byly splněny předpoklady pro přechod vlastnického práva na stát podle § 8 odst. 1 a § 9 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Podle jejího názoru muselo jít o vytýčení hranic vojenského újezdu (nelze vyloučit, že nemovitosti území újezdu nikdy netvořily), vydání vyhlášky příslušného KNV v Úředním listě s uvedením dne přechodu nemovitosti do oboru vojenské správy a konečně vyrozumění vlastníka. 2. účastníku vytkla, že to sice v odůvodnění má, aniž však uvedl, zda měl tuto vyhlášku k dispozici.

Proto oba účastníci vůbec nezjistili, kdy a zda vůbec přešlo vlastnictví nemovitosti na stát. Tím, že došlo k prodeji předměšt'anského domu, a to se vším zákonným příslušenstvím a všemi právy a závazky, je podle stěžovatelky nutný závěr, že na ni a manžela jako kupující muselo přejít i vlastnictví singulárního lesa. Podle č. , se ustanoveními tohoto zákona řídí, pokud není dále ustanoveno jinak, i právní poměry vzniklé před 1. lednem 1951; do tohoto dne se tyto právní poměry řídí právem dřívějším. Z toho plyne, že ani nebylo možno (pokud se tak vůbec stalo) odejmout vlastnické právo toliko k singulárnímu lesu, aniž bylo současně odejmuto právo k předměšt'anskému domu v L.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Ostravě se k návrhu se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. E.C., která návrh označila za neopodstatněný, založený pouze na tvrzení a domněnkách, uvedla argumenty z odůvodnění rozsudku a navrhla zamítnutí návrhu. 2. účastník se obsáhle vyjádřil ke skutkové stránce případu. Poukázal na to, že v době uzavření kupní smlouvy nemohli být prodejci vlastníky uvedených nemovitostí, neboť ty byly na základě usnesení Lidového soudu v Hranicích převedeny na československý stát, a to ke dni 1. 9. 1950. Poukázal přitom na příslušnou právní úpravu a uvedl i další doklady, o něž své rozhodnutí opřel. Potvrdil též, že skutečně během řízení uvedl, že chybí doklady o přechodu předmětných nemovitostí na stát. Jednalo se však o žádost Ministerstvu zemědělství ČR o prodloužení lhůty k rozhodnutí (20. 9. 1994) a potřebné doklady se podařilo opatřit později a podle nich v březnu 1995 učinit prvé rozhodnutí.

Z vedlejších účastníků se vyjádřil pouze první z nich. Ztotožnil se se závěry obou napadených rozhodnutí a poukázal na, to že svá tvrzení o neústavnosti postupu orgánů veřejné moci stěžovatelka nikde blíže nespecifikuje. Podle jeho názoru již singulární vlastnictví na

2

stěžovatelku kupní smlouvou přejít nemohlo, neboť právní poměry se po roce 1951 právě podle z roku 1950 řídily již tímto zákoníkem, proto nebylo možno při registraci smlouvy v roce 1959 smluvně pouhým odkazem na veškeré zákonné příslušenství převést předmětné nemovitosti. Navrhl zamítnutí návrhu.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení a , o Ústavním soudu. Na základě odůvodnění ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o porušení a 4 y, Ústavní soud pouze může konstatovat, že v restitučních sporech oprávněná osoba nemůže tato ustanovení uplatňovat z toho důvodu, že v době řízení vlastníkem není. Má však podle nárok na projednání své restituční záležitosti před řádným soudem ve spravedlivě vedeném soudním řízení.

Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad, kterých se stěžovatelka dovolává podle y ČR a y. Stěžovatelce bylo umožněno podat opravný prostředek a Krajský soud v Ostravě se jím řádným způsobem v přítomnosti jejího právního zástupce zabýval. To, že došel k jinému hodnocení případu než požadovala stěžovatelka, nelze hodnotit jako neústavní. Stěžovatelka polemizuje s tím, jak oba orgány veřejné moci hodnotí zákonnou úpravu tzv. singulárních lesů, právní předpisy, týkající se vojenských újezdů a provedené dokazování. Hodnocení předložených důkazů se však vymyká z kognice Ústavního soudu ( y ČR), neboť není součástí soustavy obecných soudů ( ve spojení s y ČR).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná proto, že do práv stěžovatelky zasaženo být nemohlo, když se jí nepodařilo prokázat, že by splnila podmínky stanovené pro oprávněnou osobu podle § 4 odst. 2 zákona o půdě. Krajský soud došel k závěru, že vlastnictví právních předchůdců stěžovatelky k tzv. singulárnímu lesu přešlo na stát k 1. 9. 1950 podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 17 odst. 2 zákona o vojenských újezdech. V době uzavření kupní smlouvy proto nemohli být prodejci vlastníky uvedených nemovitostí, neboť ty byly na základě usnesení Lidového soudu v Hranicích ze dne 18. 6. 1953 č.d. 370/53 a č.d. 372/53 o odepsání těchto položek převedeny podle zákona o vojenských újezdech na československý stát. Tento odpis byl proveden ke dni 1. 9. 1950 podle zákona o vojenských újezdech, dále podle nařízení ministra spravedlnosti č. , o odepsání parcel na území vojenských újezdů z pozemkových knih, a podle vyhlášky KNV č. 193/1950 Ú.l. díl II., pod č. 1617/8-1950-I/1, kterou byl za rozhodný den pro vojenský újezd L. podle a 2 zákona o vojenských újezdech stanoven den 1. 9. 1950. Tímto dnem byly předmětné nemovitosti zestátněny ve smyslu zákona o vojenských újezdech.

3

Sama stěžovatelka proto od původních vlastníků kupní smlouvou v roce 1958 nemohla nabýt něco, co již předtím bylo zestátněno a nemohlo být zákonným příslušenstvím předměšt'anského domu v L. Jinak řečeno, v případě předmětné nemovitosti není vyloučena existence restitučního titulu (nikoli však podle § 6 odst. 1 písm. u/ zákona o půdě, jak se jej rovněž stěžovatelka dovolávala, neboť nešlo o převod vlastnictví, nýbrž jeho přechod), ten však v žádném případě nemůže svědčit stěžovatelce, když ve vztahu k prodatelům nikdy nesplňovala podmínky zákona o půdě. Proto vůbec nemohlo být v dané souvislosti do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasaženo a vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 1999

Vojtěch Cepl

předseda senátu Ústavního soudu