Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 217/99

Ústavní soud rozhodl dne 9. 9. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené JUDr. L. T., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ ,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné a doručené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 1999 ( -64) a tvrdila, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); aniž by však toto své tvrzení blíže rozvedla nebo odůvodnila, navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí (viz shora) svým nálezem zrušil.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu se podává, že tento soud, jako soud dovolací, dovolání stěžovatelky podané (ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4) do rozsudku soudu odvolacího (Městského soudu

v Praze - -48) odmítl, když byl zjistil, že tento opravný prostředek byl podán po zákonem stanovené lhůtě ( ).

Tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti je zaměřeno na objasnění okolností, z nichž podle jejího přesvědčení vyplývají důvody zvláštního zřetele hodné (jednak existence omylu, pod jehož vlivem "jednala v dobré víře, že zákonná lhůta k tomuto úkonu (sc. podání dovolání) zůstává zachována" a dospívá k závěru, že v "odmítnutí dovolání..., prostřednictvím něhož měla možnost zabránit hrozící exekuci (vyklizení bytu)", spočívá

v porušení ústavně zaručeného práva zmiňovaného již dříve.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Lhůta k podání dovolání, jak ostatně dostatečně zřetelně v napadeném rozhodnutí vyložil obecný soud, stěžovatelce uplynula 12 dnů předtím než tento opravný prostředek byl s určením pro obecný soud I. stupně svěřen k poštovní přepravě; závěry, které z této skutečnosti dovolací soud vyvodil zcela odpovídají zákonu ( ) a již proto jim nelze ani z ústavněprávního hlediska nic vytknout, zejména jestliže zákonem stanovená lhůta k podání dovolání je takového druhu, že její zameškání nelze prominout ( al. 2 ). Jsou proto zcela nerozhodné okolnosti, na které stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje a nelze z nich v její prospěch nic vytěžit ani pod aspekty zásad

odst. 1 d.

Byla proto ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána samotnými důvody, pro které dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevila potřeba zabývati se vadami stran vykázaného zastoupení (§ 30 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. září 1999