Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 220/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. února 1999, sp. zn. , ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Liberci - okresního pozemkového úřadu, ze dne 21. září 1998, čj. PÚ-R-6260/98-Šo,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 3. května 1999 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel napadá shora uvedený rozsudek, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí uvedeného okresního pozemkového úřadu o tom, že stěžovatel není vlastníkem pozemků uvedených v rozhodnutí okresního pozemkového úřadu. Původním vlastníkem pozemků byl B. P. - děd stěžovatele, kterému byly pozemky zabrány na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret"). Rozhodnutí se opírá o skutečnost, že původní vlastník nenabyl nikdy zpět státní občanství ČSR tak, jak požaduje ustanovení zákona ČNR č. , kterým se upravují některé otázky související se , a současně neprokázal, že se neprovinil proti československému státu. Z toho důvodu nebylo možno vydat nemovitosti ani jeho právnímu nástupci - stěžovateli. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že to nebyl původní vlastník, kdo měl zájem být německé státní příslušnosti, neboť tu musel přijmout, jelikož část území, na níž žil a kde měl i svůj majetek, bylo násilně připojeno k Německé říši a obyvatelstvu byla přidělena státní příslušnost Deutsches Reich. Jako předpoklad loajality původního majitele stěžovatel uvádí, že ten nebyl odsunut jako jiné osoby německé státní příslušnosti. Vzhledem k tomu, že původní majitel zemřel 9. června 1948, nemohl se již aktivně účastnit na navrácení občanství dle

V uvedeném jednání spatřuje stěžovatel zásah do svých práv chráněných v d (dále jen " ").

Ústavní soud se obrátil na účastníka - Krajský soud v Ústí nad Labem, který ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí svůj nesouhlas s názorem stěžovatele, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva zaručeného v y, neboť původní vlastník nepochybně pozbyl československé státní občanství; nelze jej považovat za československého občana, i když nebylo doloženo, že se proti ČSR provinil. Předpoklad zachování či obnovení státního občanství je zakotven v zákoně , jako conditio sine qua non a vzhledem k tomu, že není splněna, není možno uvedené nemovitosti stěžovateli vydat. Z tohoto důvodu účastník navrhuje, aby ústavní stížnost nebylo vyhověno.

Ústavní soud vyzval k vyjádření také vedlejšího účastníka - Okresní úřad v Liberci - okresní pozemkový úřad, který připouští správnost údajů uvedených stěžovatelem, tj. na prokázání loajality původního vlastníka i skutečnost, že nebyl nikdy souzen ani vysídlen a dožil ve stejné obci, a že v případě dalšího žití by patrně i získal státní občanství, tak jako jeho syn (otec stěžovatele). Je však nesporné, že k přechodu vlastnictví na stát došlo na základě ustanovení § 2 odst. 1 dekretu, ve spojení s § 1 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. Vzhledem k tomu není možno aplikovat č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "), neboť k přechodu majetku došlo před 25. únorem 1948, tedy před rozhodným obdobím, a bylo by možné použít jen ustanovení Okresní pozemkový úřad dále poukazuje na legitimitu a legálnost dekretů, jakož i na podmínku dokladu o vrácení státního občanství pro aplikaci zákona Z toho okresní pozemkový úřad dovodil, že chybí-li jeden ze základních předpokladů obnovení vlastnických práv k nemovitostem pro žadatele, tj. vrácení občanství původního vlastníka, nebylo již třeba dále zkoumat splnění dalších předpokladů.

Po posouzení ústavní stížnosti, jakož i obsahu vyjádření účastníků a obsahu správního spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je nezbytné odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.

Není zřejmě sporu o tom, že stěžovatelův předek byl osobou německé národnosti. Je tedy právně irelevantní, zda se provinil či neprovinil proti československému státu, neboť byl-li německé národnosti, mohl být jeho majetek vyňat z konfiskace jen při splnění podmínky § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., tedy zúčastnil-li se aktivně boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky. V takovém případě rozhodoval o výjimce na návrh příslušné rolnické komise okresní národní výbor, v pochybnostech pak zemský národní výbor. O takový případ v projednávané věci nešlo, a sám stěžovatel ani netvrdí, že by taková výjimka byla připuštěna, či že o ni bylo alespoň požádáno. Nemohlo tedy dojít ani k postupu podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Nic takového ze stížnosti ani ze spisu neplyne. Pokud tedy takovou žádost, která byla nepochybně institutem ryze osobní povahy, stěžovatelům děd nepodal, a pokud jeho německá národnost nebyla nikým, tedy ani stěžovatelem zpochybněna, jde další argumentace stěžovatele mimo podstatu věci.

I kdyby Ústavní soud přijal tvrzení, že by B. P. bylo vráceno československé občanství podle , pokud by se byl býval data účinnosti tohoto zákona dožil, nemůže to nic změnit na skutečnosti, že podle zákona ČNR č. nemohl správní orgán ani soud požadavkům stěžovatele vyhovět. Tento se vztahuje pouze na osoby, které nabyly zpět občanství podle , pokud se tak již nestalo podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., a dále, ve smyslu judikatury Ústavního soudu, též na ty osoby, které prokáží, že státní občanství československé nikdy nepozbyly (viz např. nález

publikovaný pod č. 60 ve sv. 4 Sbírky nálezu a usnesení ÚS ČR). Na takový případ, jako je příklad stěžovatelův, se tedy právo na restituci majetku nevztahuje, když zákonodárce zcela výslovně restituční zákony uvodil konstatováním, že jejich smyslem a účelem není odstranění veškerých křivd, ale pouze křivd některých, a to především z toho důvodu, že si byl vědom, že úplná rehabilitace a restituce možná není. Také tento závěr o charakteru restitučních předpisů, jakož i právní názor, že v případě neuspokojených restitučních nároků nelze argumentovat porušením y, vyslovil Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně.

Souhrnně řečeno - z ústavněprávního hlediska nelze napadeným rozhodnutím ničeho vytknout a vzhledem k tomu, že i proces byl veden způsobem, který nikterak neporušil ústavní principy, dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti a tuto podle § 43 odst. 2 písm. a) odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu