Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 512/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatelky F., investiční společnost, s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. J. T., proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 č. 970000040 ze dne 26. 2. 1997, č.j. 29291/97/001915/5632, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 9. 7. 1997, č.j. FŘ-3255/2/97, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 1998, sp. zn. , t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 1 byla stěžovatelce vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 1,665.921 Kč (za rok 1995).

Napadeným rozhodnutím Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu odvolání stěžovatelky proti uvedenému platebnímu výměru zamítlo a citovaný platební výměr potvrdilo.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí finanční ředitelství zejména poukázalo na námitku stěžovatelky, že platební výměr byl vydán v rozporu s ustanovením Sb, o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, neboť v daném případě se prý jednalo o srážkovou daň, kterou je povinen uhradit plátce a nikoliv poplatník (stěžovatelka), který za odvod daně neručí. Finanční ředitelství však dospělo k právnímu závěru, že podle ustanovení cit. zákona je základ daně pro podílové a investiční fondy stanoven rozdílem, o který příjmy z prodeje akcií, zatímních listů, podílových listů, dluhopisů s předkupním právem na akcie a dluhopisů, s nimiž je spojeno právo na vydání akcií, převyšují cenu jejich pořízení. Takto stanovený základ daně je zdaněn sazbou ve výši 25 %. Ustanovení tohoto zákona prý upravuje toliko způsob odvodu daně a nestanoví daňovou povinnost. Z toho údajně vyplývá, že způsob stanovení této daňové povinnosti ( ) zcela vylučuje odvod daně formou srážky z příjmů; zvláštní sazba této daně se týká základu daně, který zjišťuje za zdaňovací období fond jako poplatník a daň odvádí v termínech stanovených pro podání daňového přiznání.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství zamítl.

V odůvodnění rozsudku soud především uvedl, že stávající znění ustanovení bylo do zákona "včleněno" Tento zákon v ustanovení původně stanovil, že daň se vybírá srážkou z příjmů včetně záloh, na něž se vztahuje zvláštní sazba daně podle až 6. Srážku byl povinen provést plátce daně, a to s výjimkou výplaty, poukázání nebo připisování úhrady ve prospěch poplatníka. Toto znění bylo platné k 1. 1. 1995. (s účinností ode dne 1. 8. 1995) však byla provedena další novelizace , jíž byl vypuštěn a úprava sazby daně u investičního fondu, podílového fondu a penzijního fondu byla zařazena do zákona. Rovněž bylo změněno ustanovení cit. zákona, a to tak, že byla vypuštěna slova "odst. 1 až 6" a za slova "ve prospěch poplatníka" byl vložen další text. Takto změněné ustanovení se použilo pro stanovení daňové povinnosti za rok 1995.

Z toho Městský soud v Praze dovodil, že byla vypuštěna právní úprava, která výslovně stanovila, že na případ penzijních fondů, podílových fondů a investičních fondů i přes stanovení daně zvláštní sazbou podle vybírání daně srážkou z příjmů nedopadalo. Přestože by tedy pouze gramatický výklad ustanovení cit. zákona nasvědčoval tomu, že ve všech případech uvedených v zákona - kdy je stanovena zvláštní sazba daně - se daň vybírá srážkou, což je povinen provést plátce, nelze prý takto postupovat. Podle ustanovení cit. zákona zvláštní sazba daně z příjmů u vyjmenovaných fondů činila 25 % z rozdílu, o který příjmy z prodeje akcií, zatímních listů, podílových listů a dluhopisů převyšovaly cenu jejich pořízení a proto vybírání daně byť u ní byla stanovena zvláštní srážkou z příjmu plátcem nebylo možné. Při takovém postupu by totiž nemohlo dojít ke správnému určení základu daně, neboť plátci nemohou být známy údaje o ceně pořízení. Logický výklad zákona prý proto nasvědčuje postupu, kdy stěžovatelka měla v daňovém přiznání za rok 1995 vypočítat daň při sazbě 2 5% podle jako rozdíl mezi příjmy z prodeje vyjmenovaných papírů a cenou jejich pořízení.

Proto Městský soud v Praze žalobu proti citovanému rozhodnutí finančního ředitelství zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze je správně zjištěn a popsán skutkový stav věci, nicméně prý napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo, neboť byla nucena činit něco, co zákon neukládá ( y) a daň byla uložena jinak než na základě zákona ( d, dále jen "Listina"). Zároveň prý bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu ( y a y), neboť tak byla stěžovatelce poskytnuta toliko formálně a nikoliv fakticky. Finanční ředitelství a městský soud údajně chybně aplikovaly ustanovení , když městský soud "nazval dikci zákona pouhým gramatickým výkladem, který nasvědčuje tomu, jak se má podle zákona postupovat. Když však zjistil, že takový postup je obtížný, ne-li nemožný, začal zkoumat, jak by se dalo postupovat jinak a posuzovat celou koncepci zákona. Z toho, že zákonem stanoveným postupem by nemohlo dojít ke správnému stanovení daně, učinil soud "logický výklad zákona, který nasvědčuje postupu", že se mělo v daňovém řízení postupovat zcela jinak než zákon stanoví."

Stěžovatelka se proto domnívá, že pokud ze zákona přímo neplyne povinnost konkrétní osoby uhradit daň v příslušné výši nebo je zákon zmatečný či nejasný, nelze daň vybrat. V souzené věci prý však byla pravomocně stanovena daň osobě, která ji nemá vůbec platit a ani za odvod daně neručí, neboť podle citovaného ustanovení § 38d odst. 1 v tomto případě měl srážku daně provést plátce, nikoliv poplatník (stěžovatelka). Stěžovatelka tvrdí, že k této situaci došlo chybou zákonodárce, nicméně tento omyl prý nelze přenášet na bedra daňových poplatníků a případné škody musí uhradit stát.

Proto stěžovatelka navrhla, aby byla napadená rozhodnutí zrušena a zároveň navrhla odložení vykonatelnosti napadeného platebního výměru.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Finanční úřad pro Prahu 1, Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu a Městský soud v Praze.

Finanční úřad pro Prahu 1 uvádí, že ze znění ustanovení lze dovodit, že není možné vybírat daň podle zvláštní sazby daně srážkou podle ustanovení cit. zákona, neboť podle se daň vybírá srážkou z příjmů a podle zákona zvláštní sazba daně z příjmů činí 25 % z rozdílu, o který příjmy z prodeje akcií, zatímních listů, podílových listů, dluhopisů s předkupním právem na akcie a dluhopisů, s nimiž je spojeno právo na vydání akcií, ve zdaňovacím období převyšují cenu jejich pořízení. Základem daně proto nejsou pouze příjmy, nýbrž rozdíl mezi příjmy a výdaji, který účtuje poplatník (stěžovatelka). Tzn., že jde o základ daně poplatníka, nikoliv plátce.

Proto se finanční úřad domnívá, že v souzené věci nebylo rozhodnuto protizákonně, protože stěžovatelka nesplnila svoji povinnost příslušnou daň (ze "samostatného základu daně", podléhajícího zvláštní sazbě daně ve výši 25 %) vypočítat, přiznat ji v rámci daňového přiznání a odvést do státního rozpočtu podle ustanovení , o správě daní a poplatků. Z daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob prý však vyplývá, že stěžovatelka tuto povinnost nesplnila, neboť nevyplnila řádky 291-293 (základ daně podle ), řádek 294 (sazba daně podle citovaného ustanovení) a řádek 295 (daň). Navíc prý - podle výkazů z podílových fondů - stěžovatelka částky předmětné daně zaúčtovala jako závazek vůči státnímu rozpočtu a daň (u podílových fondů) si sama nevypočítala.

Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu v první řadě sdělilo, že v případě penzijních, investičních a podílových fondů existují 3 samostatné základy daně z příjmů: (1.) Obecný základ daně ( ), tj. rozdíl, o který příjmy převyšují náklady vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení. Tento základ daně se daní sazbou 41 %. (2.) Podle ustanovení cit. zákona je základem daně rozdíl, o který příjmy z prodeje akcií, zatímních listů, podílových listů, dluhopisů s předkupním právem na akcie a dluhopisů, s nimiž je spojeno právo na vydání akcií, převyšují cenu jejich pořízení. Takto stanovený základ daně je zdaněn zvláštní sazbou ve výši 25 %. (3.) Základ daně např. z úrokových či dividendových příjmů z akcií, zatímních a podílových listů, dluhopisů nebo podílů na zisku, se daní zvláštní sazbou daně ( ).

Základem daně pro zvláštní sazbu daně podle ustanovení je pouze příjem, pokud v zákoně není stanoveno jinak. Předmětem vyměření daně je rozdíl, o který příjmy z prodeje cenných papírů převyšují cenu jejich pořízení a je zdaněn zvláštní sazbou daně ve výši 25 % (viz bod 2.). Způsob zdanění tohoto základu daně byl upravován postupně, přičemž podle znění cit. zákona (platného do 31. 7. 1995) se daň vybírala srážkou z příjmů na základě zvláštní sazby daně podle až 6. Tím byl vyčleněn odst. 7, který upravuje samostatný základ daně podílových fondů. Od 1. 8. 1995 ustanovení ukládá techniku srážky u všech příjmů uvedených v zákona. I bez zmíněného vyčlenění cit. odst. 7 je prý "však zřejmé, že technika srážky se týká pouze odst. 1 až 6, které uvádějí příjmy, nikoli odst. 7, který stanovuje rozdíl mezi příjmy a výdaji". Zmíněný odst. 7 neupravuje příjmy, nýbrž rozdíl, o který příjmy z prodeje předmětných cenných papírů převyšují cenu jejich pořízení, tj. zisk z uvedených obchodních operací.

Pro stanovení daňové povinnosti pro rok 1995 se zvláštní sazba daně ve výši 25 % uplatňovala z rozdílu mezi sumou všech příjmů z prodeje majetkových cenných papírů a cenou jejich pořízení. Tato zvláštní sazba daně se týkala základu daně, který zjišťoval poplatník a daň odváděl v termínech stanovených pro podání daňového přiznání. Způsob zjištění základu daně stanovený v prý vylučuje uplatnění techniky vybírání daně srážkou a především zákon v případě základu daně podílových fondů techniku srážky neukládá. Podle je srážku daně povinen provést plátce daně z příjmů uvedených v zákona.

V tomto případě však předmětem zdanění nejsou pouze příjmy, nýbrž rozdíl mezi příjmy a výdaji, jež účtoval poplatník - stěžovatelka. Samostatný základ daně podílových a investičních fondů je pouze systémově zařazen do § 36, kde jsou uvedeny příjmy podléhající zvláštní sazbě daně. Stěžovatelka prý pouze využila postupných změn znění zákona a vytrhla je ze vzájemného kontextu "bez vzájemné souvislosti tak, aby vyhovovaly její argumentaci".

Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu ze všech uvedených důvodů zastává názor, že stěžovatelce byla daň vyměřena v souladu s právními předpisy a že tedy na svých základních právech zkrácena nebyla.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal. V daném případě prý rozhodoval nejen na základě "gramatického výkladu jednoho ustanovení zákona", ale vycházel ze smyslu celé právní úpravy s přihlédnutím k tomu, že se v daném případě jedná o plátce daně, která je stanovena sice zvláštní sazbou, ale nemůže být vybírána srážkou. Její stanovení a odvedení proto bylo povinností stěžovatelky. Ze skutečnosti, že soud dospěl k odlišnému právnímu závěru než stěžovatelka, prý nelze dovozovat, že jí bylo odepřeno její základní právo na soudní ochranu.

Proto se Městský soud v Praze domnívá, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě opakovaně konstatuje, že je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší ani přehodnocovat řízení, dokazování a právní posouzení věci, prováděné obecnými soudy, pokud tím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníků řízení.

V souzené věci stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími byl porušen a y a a y. Protiústavnost těchto rozhodnutí stěžovatelka spatřuje v tom, že jí příslušné státní orgány uložily daň, byť tato daňová povinnost není zakotvena v zákoně. K celé situaci došlo údajně chybou zákonodárce, leč tento omyl prý nelze přenášet na bedra daňových poplatníků.

Ústavní soud po prostudování skutkové i právní situace dospěl k závěru, že není důvod napadená rozhodnutí z ústavně právního pohledu zpochybňovat. Finanční ředitelství v citovaném rozhodnutí správně konstatovalo, že podle ustanovení srážkovou daň byl povinen provést plátce daně, nicméně toto ustanovení upravuje toliko způsob odvodu daně a nikoliv daňovou povinnost. Podle tehdy platného ustanovení "u penzijních fondů, podílových fondů a investičních fondů zvláštní sazba daně z příjmů činí 25% z rozdílu, o který příjmy z prodeje akcií, zatímních listů, podílových listů, dluhopisů s předkupním právem na akcie a dluhopisů, s nimiž je spojeno právo na vydání akcií, ve zdaňovacím období převyšují cenu jejich pořízení." Z toho vyplývá, že právě toto ustanovení upravovalo daňovou povinnost stěžovatelky, která se na ni - z povahy věci - vztahovala.

Městský soud v Praze proto v napadeném rozhodnutí při právním rozboru daného případu správně nevycházel toliko z gramatického, nýbrž i z logického a systematického výkladu předmětných ustanovení, z nichž nutně dovodil, že stěžovatelka v daňovém přiznání za rok 1995 měla skutečně daň vypočítat při sazbě 25% podle citovaného ustanovení .

O tom svědčí zejména i to, že v ustanovení § 38d cit. zákona (který - jak již bylo řečeno - stanoví způsob odvodu daně a nikoliv daňovou povinnost) se hovoří pouze o srážce z příjmů, zatímco základem daně stěžovatelky nemohly být toliko příjmy, nýbrž rozdíl mezi příjmy a výdaji. To správně konstatuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Finanční úřad pro Prahu 1. Samotný způsob zjištění základu daně podle ustanovení tedy vylučuje vybírání daně srážkou a samostatný základ daně podílových a investičních fondů byl zřejmě pouze ze systémových důvodů zařazen do ustanovení cit. zákona. Navíc fakt, že zákonodárce při novelizaci cit. zákona ustanovení ( ) vypustil a daňovou povinnost (sazbu ve výši 25 %) investičního fondu, podílového fondu a penzijního fondu začlenil do ustanovení , názorně svědčí o jeho skutečném úmyslu, tedy o tom, že uvedené subjekty a nikoliv plátci daně jsou povinni hradit předmětnou daň.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 1999

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu