Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 227/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti P., spol. s r.o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.února 1999, č j. -26, za účasti H. H., F. H., V. Š. a K. H., zastoupenými JUDr. M. Š., advokátem, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.února 1999 č.j. -26 a náhrady nákladů řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl 2 odst. 2, , a d (dále jen " `). Na podkladě výzvy Ústavního soudu stěžovatel specifikoval důvody ústavní stížnosti v tom smyslu, že rozpor napadeného rozhodnutí s jeho základními právy spatřuje především v tom, že obecné soudy neumožnily stěžovateli domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čímž došlo k porušení y. Postup soudů tak hodnotí jako rozporný s y,. neboť základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu.

Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, protože v řízení ani při rozhodování o žalobě neporušil žádná z uváděných základních práv a svobod stěžovatele, a proto navrhuje její zamítnutí.

Vedlejší účastníci společně vyjádřili nesouhlas se závěry stěžovatele, když zejména poukázali na okolnost, že stěžovatel nemá sám jasno v otázce nástupnictví po původním nájemci, tj. po Hotelové společnosti P., spol. s.r.o. Svoje tvrzení dokládají kopií žaloby, v níž se P. a.s. domáhá ochrany svého nájemního práva.

Ústavní stížnost není důvodná.

Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření účastníka a vedlejších účastníků a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. učinil Ústavní soud následující zjištění: Stěžovatel se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 5.3. 1998 domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmu. V žalobě uvedl, že jako nájemce uzavřel se 3

I V. ÚS 227/99

žalovanými (prvními třemi vedlejšími účastníky) dne 5.2. 1993 nájemní smlouvu, když předmětem nájmu byly nebytové prostory v domě č.p. 1077 kat. úz. S. Žalovaní dopisem ze dne 3.12.1997 nájem vypověděli, údajně z důvodu vzniklého dluhu na nájemném. Protože stěžovatel s existencí výpovědního důvodu nesouhlasil, domáhal se určení neplatnosti výpovědi. Soud 1. stupně žalobu zamítl, když shledal, že nájemní smlouvu uzavřela Hotelová společnost P., s.r.o., a protože tato společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku ke dni 9.3. 1994, zanikl také nájemní vztah. Poněvadž žalobce vznikl až zápisem do obchodního rejstříku, tj. dnem 1.4. 1994, nemohl před tímto dnem uzavřít dohodu o přechodu práv a povinností z jiného subjektu. Předmětná dohoda o přechodu práv a povinností byla, dle zjištění soudu, uzavřena 24.2. 1994, tedy dva měsíce před vznikem žalobce. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, v němž zdůraznil, že byl založen již 24.1.1994 a soustředil se na argumenty dokládající, že společnost nezapsaná zatím do obchodního rejstříku může činit nezbytné právní úkony již po svém založení. Odvolací soud výrok soudu I. stupně ve věci samé potvrdil, neboť shledal, že podle nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení byla dojednána možnost změny smlouvy dodatečným ujednáním v písemné podobě podepsaným oběma stranami. Protože v době uzavření dodatku (24.2.1994) dosud existovala společnost, které svědčilo nájemní právo ze smlouvy, dodatek uzavřený bez její účasti nemohl na původní nájemní smlouvě ničeho změnit, nestal se žalobce nositelem práva z citované nájemní smlouvy, tudíž výpověď učiněná vůči němu není takovým právním úkonem, který by mohl vyvolat zamýšlené právní důsledky, tj. zánik nájmu.

Ústavní soud, jak již opakovaně vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud ovšem tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y. Proto se Ústavní soud především zaměřil na posouzení toho, zda obecné soudy umožnily stěžovateli domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a zda nedošlo k porušení y. K tornu ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces podle citovaného ustanovení y dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však v posuzovaném případě nenastala, obecné soudy se vypořádaly s předloženými tvrzeními a navrženými důkazy způsobem respektujícím základní práva a svobody účastníků řízení. Stěžovatel ani nevyužil všechny procesní prostředky, které právní předpisy ČR stanoví pro ochranu jeho práv a právem chráněných zájmů (nevznesl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání). Nedošlo-li k porušení konkrétního základního práva chráněného v y, nebyla ani porušena obecná ustanovení y, jichž se stěžovatel dovolává (tj. , a ).

Konečně, nelze ani přehlédnout, že i když došlo k zamítnutí žalobního návrhu, který měl podobu negativního určovacího petitu směřujícího k vyslovení neexistence účinků právního úkonu - výpovědi, obecné soudy jejich neexistenci zjistily, byt' z jiných důvodů, než uváděl stěžovatel. Namístě ani není dovolávání se názorů právních expertů o účincích právních úkonů zakladatelů společnosti, když podstata problémů tkví v neexistenci projevu vůle původního nájemce. Konvalidace tohoto nedostatku postavením konkrétní fyzické osoby v pozici jednatelů dvou různých společností a z ní odvozovaný předpoklad souhlasu původního nájemce s projevem vůle nového nájemce, nerespektuje stanovené náležitosti právních úkonů (zejména požadavek určitosti a písemné formy). Bylo proto žádoucí. aby

stěžovatel pro sebe vhodným způsobem závěry obecných soudů využil a naplnil tak prastarý právní princip vigilantibus iura.

Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně, dne 12. srpna 1999

JUDr. Vladimír Čermák

předseda senátu Ústavního soudu

3