Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 247/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti S. B., zastoupeného Mgr. P. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 1999, sp. zn. , ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. února 1999 pod sp. zn. PP 328/98,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 20. května 1999 obdržel Ústavní soud ve lhůtě, dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), podání navrhovatele označené jako podnět pro porušení zákona v neprospěch navrhovatele v uvedené trestní věci, kdy byla žádost navrhovatele o podmínečné propuštění zamítnuta dle ustanovení § 148 odst. 1 lit. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Toto podání bylo na výzvu Ústavního soudu doplněno právním zástupcem navrhovatele. Tímto doplněním byly splněny formální požadavky ústavní stížnosti. V ústavní stížnosti napadá stěžovatel rozhodnutí soudů které zamítly jeho žádost na podmínečné propuštění, přestože byl naplněn požadavek ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona o podmínečném propuštění, neboť ke dni 15. dubna 1996 byla splněna podmínka výkonu 2/3 trestu odnětí svobody (stěžovateli byl za trestný čin znásilnění podle § 8 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 3 trestního zákona, uložen trest odnětí svobody v trvání 23 let, který mu byl amnestií prezidenta republiky z 1. ledna 1990 snížen o 1 rok). Žádost byla zamítnuta nalézacím soudem s odůvodněním, že nebylo dosaženo účelu výkonu trestu odnětí svobody a nelze tedy od stěžovatele očekávat že povede řádný život. Odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že se stěžovatel dopustil zvláště závažného trestného činu s neodčinitelným následkem spáchaným zvlášť surovým a brutálním způsobem vyznačujícím se stupněm nebezpečnosti pro společnost mimořádně vysokým. Chování stěžovatele považuje odvolací soud za uspokojivé teprve v posledních 3 letech.

Stěžovatel se domnívá, že uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, neboť jeho právům nebyla poskytnuta účinná ochrana ve smyslu a y ČR, když ústavně nekonformním způsobem byla aplikována zákonná ustanovení upravující institut podmínečného propuštění, zejména trestního zákona, a také byl porušen a a 4 d, které garantují rovnost občanů před zákonem.

Stěžovatel dále uvádí, že i z odůvodnění napadených rozhodnutí obou soudů je patrno, že ačkoliv stěžovatel po dobu tří let plní své povinnosti způsobem, který je předpokladem pro podmínečné propuštění spatřuje krajský soud základní překážku pro vyhovění žádosti o podmínečné propuštění v motivaci a způsobu provedení činů, pro které byl stěžovatel odsouzen. Tento postup dle stěžovatele odporuje principu zákazu dvojího přičítání téže okolnosti, neboť se jedná o skutečnosti, na základě kterých byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 23 let a nyní jsou znovu přičítány k tíži v řízení o podmínečném propuštění. Takový postup je však v rozporu s trestním zákonem, který nevylučuje možnost podmínečného propuštění u žádného trestného činu, pouze u nejzávažnějších trestných činů podmínky pro podmínečné propuštění zpřísňuje (§ 62 trestního zákona). Naopak soud se nezabýval těmi okolnostmi případu, kterými je povinen dle konstantní judikatury, kdy se má zabývat otázkou, zda odsouzený dosáhl takového stupně nápravy, že se již zbavil těch charakterových rysů a špatných návyků, které ho vedly k páchání trestné činnosti (R 44/1963, R 4/1964). Při takovém postupu by musel shledat, že zákonné podmínky pro podmínečné propuštění jsou splněny, neboť se u něj dlouhodobě neprojevují naprosto žádné sklony k násilnému chování.

K ústavní stížnosti se dle ustanovení § 42 odst. 4 zákona vyjádřil účastník, Krajský soud v Ostravě, který uvedl, že ačkoliv po dobu nejméně tří let plní své povinnosti ve výkonu trestu způsobem naplňujícím předpoklad podmínečného propuštění, je třeba hodnotit chování odsouzeného v souvislosti s charakterovými vlastnostmi odsouzeného, s motivem a způsobem provedení trestného činu. Odsouzený je ve výkonu trestu, kde jeho chování bylo po převážnou dobu (od roku 1981 do roku 1996) neuspokojivé. Za téměř 17 let byl kázeňsky odměněn devatenáctkrát a kázeňsky potrestán padesátkrát. Porušováním kázně se provinil i proti vychovateli a posléze řediteli věznice. Zlepšení chování v posledních třech letech, hodnotila Vězeňská služba ČR, Věznice Heřmanice jako účelové v souvislosti s blížícím se termínem projednávání žádosti o podmínečné propuštění. Za této situace tedy soud shledal, že u stěžovatele není možno očekávat , že v případě podmínečného propuštění povede v budoucnu řádný život, že tedy splňuje podmínky dle ustanovení § 61 odst. 1 lit. a) trestního zákona.

Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nepřísluší mu tedy hodnotit postup obecných soudů z hlediska věcného. Proto ani tvrdí-li stěžovatel, že byl zkrácen na svém právu tím, že krajský soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí skutečnosti, které by svědčily o porušení y, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu. Ústavnímu soudu by příslušelo posuzovat jednání Krajského soudu v Ostravě v případě, kdy by jeho postupem byl stěžovatel zkrácen ve svých základních právech. Co se týká institutu podmínečného propuštění, není možno nárok na jeho aplikaci považovat za ústavně chráněné základní právo. Institut podmínečného propuštění má své opodstatnění v případě, kdy je shledána náprava osoby v důsledku uloženého a z části i vykonaného trestu. Posuzovat zda a jak byly naplněny podstatné znaky nepřísluší nikomu jinému než obecným soudům. Neshledal-li soud naplnění takových znaků, nepřísluší přezkum Ústavnímu soudu, a to dokonce ani tehdy, kdyby se s hodnocením vlastních skutečností , tak jak byly posouzeny obecnými soudy, sám neztotožňoval.

Za dané okolnosti tedy nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. srpna 1999

JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu