Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 308/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P. G., zastoupeného JUDr. O. P., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. ,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 22. 6. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 23. 6. 1999.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. , jímž byl odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle

§ 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením do věznice s dozorem, k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu držení a nošení střelných zbraní po dobu sedmi roků a k trestu propadnutí věci.

Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci je založen na nesprávném hodnocení důkazů a na nesprávném právním hodnocení. Podotýká, že mu Vrchní soud nepřiznal právo na nutnou obranu, když každý má nárok na ochranu před pachateli trestné činnosti ze strany státu a má právo se útokům proti své osobě účinně bránit, stejně jako má právo na spravedlivý proces. Domnívá se, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl porušen d, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, tedy že zákon vylučuje potrestání v případě nutné obrany. Na závěr se dovolává aplikace d, podle níž nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle d.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z již ustálené judikatury, podle které mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, popř.jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

V odůvodnění svého rozsudku ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. , se Vrchní soud v Olomouci obsáhle zabýval námitkou stěžovatele, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že stěžovatel byl v době útoku přinejmenším srozuměn s tím, že v důsledku mechanismu útoku vůči poškozenému může dojít k těžké újmě na zdraví. Úmysl usmrtit poškozeného však nebyl žalovanému prokázán, neboť pokud by měl v úmyslu tak učinit, nebránilo mu nic v tom, aby po prvním výstřelu tyto útoky za pomoci střelné zbraně opakoval. Současně ale nebylo možno pokládat za prokázané, že neútočil bez vážného důvodu, když sám nebyl nijak ohrožován a že skutečně jednal v rámci institutu nutné obrany ve smyslu § 13 trestního zákona.

V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že v trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci a pro hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem - v daném případě tedy posouzení jednání stěžovatele z hlediska použití přiměřenosti prostředků ke své ochraně.

Ústavní soud se přiklonil ke stejnému závěru jako Vrchní soud v Olomouci a neshledal ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení a 2 a d. Výše zmíněná porušení z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci, o právní posouzení věci, jakož i o hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně ( a 4 d), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( y ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí ( y ČR).

Ústavní soud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, tedy nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 1999 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu