Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 323/98

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti J.B., zastoupeného advokátem JUDr. J.J., proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 2. 1998, č.j. -295, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení, a MSZ, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

Dne 20. 7. 1998 se na Ústavní soud obrátil s ústavní stížností proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 21.5. 1998, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 2. 1998, č.j. -295, jménem J.B., advokát JUDr. T.S. K ústavní stížnosti byla připojena plná moc, kterou však nepodepsal stěžovatel, nýbrž jeho manželka, navíc dva dny po podání ústavní stížnosti. Protože podání trpělo závažnou vadou, vyzval Ústavní soud k odstranění jejích vad. Vada byla ve lhůtě odstraněna a následně byl stěžovatelem k zastupování zplnomocněn JUDr. J.J. Své podání stěžovatel doplnil posudkem soudního znalce MUDr. M.N. ze dne 1. 12. 1998.

Svou ústavní stížností navrhovatel napadá pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. , kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10.2. 1998, č.j. -295. Obvodní soud pro Prahu 3 uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, neboť jej shledal vinným pokusu trestného činu útoku na veřejného činitele dle § 8 odst. 1 tr. z. k , odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.z. Tohoto jednání se měl navrhovatel dopustit tím způsobem, že vedl větší až velkou intenzitou bod nožem do oblasti podbřišku příslušníka Policie ČR, který u něj vykonával podle , o Policii ČR, bezpečnostní prohlídku a k jehož zranění nedošlo jen díky tomu, neboť útok odrazil hmaty a chvaty sebeobrany.

1

Podle navrhovatele oba soudy zasáhly do jeho základních práv a svobod podle d (dále jen " ") ve spojení s a 3 y a čl. 5 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Jako důvod pro své tvrzení uvádí, že skutek od počátku popíral, v průběhu řízení poukazoval na nedostatky trestního řízení, tuto argumentaci shrnul v písemném odvolání. Je si vědom, že Ústavní soud není další přezkumnou instancí. Porušení svých ústavních práv spatřuje v procesu, který vydání rozhodnutí předcházel, neboť některými argumenty jeho obhajoby se oba soudy vůbec nezabývaly nebo je nedostatečně promítly do textu odůvodnění rozhodnutí. Poukázal přitom na nález

, podle kterého je rozhodnutí pro nedostatek hodnocení důkazů nepřezkoumatelné. Nedostatky v postupu spočívaly v tom, že:

a) byl zadržen za nejasných okolností a nikdo se nezabýval tím, zda šlo o zadržení zákonné, neboť měl být po zjištění totožnosti propuštěn;

b) po incidentu přibraný tlumočník jej informoval o tom, že je zadržen v souvislosti s drogami, nikoli pro útok na policistu. Soudy tento aspekt zcela ignorovaly;

c) nebylo mu vysvětleno, co je smyslem a důvodem vyšetřovacího pokusu, takže se nebránil tomu, že k pokusu byl použit jiný nůž. Přitom podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy má každý obviněný právo, aby byl neprodleně a v jazyce, kterému rozumí, seznámen s povahou a důvodem obvinění;

d) byl mu sice urychleně opatřen tlumočník, policisté se stěžovatelem ale zacházeli jako se kterýmkoli zadrženým českým občanem, který se v dané situaci musí lépe orientovat. V tom spatřuje základní problém celé věci. Nůž, který byl k útoku použit, byl označen jako "motýlek černé barvy", aniž mu kdokoli vysvětlil, proč se tak označuje. Navíc nebyl popsán rozměry a dalšími markanty;

e) soudy se jeho obhajobou zabývaly zcela okrajově, odvolací soud např. nepovažoval za potřebné dokazování doplnit výslechem tlumočníka, který byl tehdy přítomen. Tím nebylo vysvětleno, co to znamená "oděv v pořádku", přitom stěžovatel dostal při provádění pokusu kalhoty bez pásku. Odvolací soud tak přihlédl k tomu, že podepsal protokol, ve kterém je uvedeno, že jde o stejný oděv a že je v pořádku;

f) i odvolací soud mlčky přešel výtku bití stěžovatele;

g) povinností soudu je uvést, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá tvrzení a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují.

Vše to svědčí o značné intenzitě zásahu do jeho ústavních práv v dané věci a proto navrhuje zrušení rozhodnutí obou soudů.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení. K návrhu se vyjádřil účastník řízení OS. Předsedkyně senátu JUDr. J.P. uvedla, že stěžovatel argumentuje nejasnými okolnostmi převozu na služebnu, aniž uvádí, v čem spočívaly. Poukázala na odůvodnění rozsudku, kde jsou tyto okolnosti popsány a důvody předvedení vysvětleny. Vyjádřila dále nesouhlas s argumentací čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy, když uvedla, že stěžovatel měl vždy tlumočníka z arabského jazyka, po více než rok nikdy nezpochybnil správnost překladu a nikdy neuvedl, že něčemu nerozuměl. Jde navíc o vysokoškolsky vzdělaného člověka, o kterém lze předpokládat, že zná oficiální arabštinu. Stejně tak odmítla jako nepodložené a neopodstatněné argumenty stěžovatele, které se týkají nože jako předmětu doličného, stejně jako provádění vyšetřovacího pokusu. Pokud jde o bití, nebylo v protokolu o výslechu uvedeno, že by na něm byly známky poranění a sama věc nebyla předmětem dokazování. Návrh nepovažuje za důvodný.

Předseda senátu MS JUDr. T.S. ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah odůvodnění rozhodnutí, aniž se k věci dále vyjádřil. MSZ se ve svém vyjádření ztotožnilo se závěry a postupem senátu I. a II. instance a konstatovalo, že ve věci nebyl porušen zákon, ani práva stěžovatele. OSZ se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti.

Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k tomuto závěru: ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad trestního řízení. Stěžovatel měl po dobu trestního řízení právního zástupce. Od sdělení obvinění měl po celou dobu úředního tlumočníka z arabského jazyka, proti kterému nevznesl připomínky a rovněž tak nebylo v protokolech zjištěno, že by v překladu něčemu nerozuměl (námitky sub c/, d/). Stěžovatel namítá závady v řízení (sub a/, f/), které mohl uplatňovat v soudním řízení nebo již dříve cestou ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Soudy se zabývaly pouze otázkou trestného činu útoku na veřejného činitele, proto je námitka sub b) v dané věci irelevantní. Pokud jde o námitku sub g), je ve spise na č. 1. 76 výslovně (s podpisem stěžovatele) uvedeno, že "obviněný po poučení uvádí, že je oblečen ve stejném oděvu, ve kterém byl dnešního dne předveden, na oděvu nejsou závady". Protokol obsahuje údaj o tom, co je cílem vyšetřovacího pokusu a byl stěžovateli hlasitě tlumočen.

Podle navrhovatele oba soudy porušily jeho ústavně zaručená práva podle y ve spojení s a 3 y a čl. 5 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).

Podle y (a obdobně Evropské úmluvy) nikdo nesmí být stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Žádné pochybení v tomto směru Ústavní soud nezjistil a stěžovatel neprokázal. Bylo mu zákonným způsobem sděleno obvinění podle tr.ř. (č. 1. 1), byl vzat do vazby a měl možnost se proti tomu bránit zákonem stanoveným způsobem (č. 1. 35 až 38), aniž se proti tomu bránil ústavní stížností a byl odsouzen soudem, který splňoval ústavně stanovené podmínky ( y). Pokud jde o zadržení dne 27. 2. 1997, stěžovatel sice tvrdil, avšak neprokázal nejen porušení ústavních pravidel, ale ani zákonných pravidel pro zjišťování totožnosti a kontroly, zda nebyl ozbrojen ( ve spojení s , o Policii ČR).

Podle čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu. Rovněž v tomto směru jsou námitky stěžovatele zjevně neopodstatněné. Stěžovatel měl po dobu trestního řízení právního zástupce. Od sdělení obvinění měl stěžovatel po celou dobu úředního tlumočníka z arabského jazyka, proti kterému nevznesl připomínky a rovněž tak

nebylo v protokolech zjištěno, že by v překladu něčemu nerozuměl (námitky sub c/, d/).

Podle Evropské úmluvy (a obdobně a 2 y) má každý mimo jiné právo na to, aby "jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne

o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny bud' po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti". Rovněž zde nebylo zjevně prokázáno, že by byl stěžovatel odňat svému zákonnému soudci, že by nemohl uplatnit námitky proti podjatosti a že by tento soud nebyl nezávislý. Rozsudek byl vyhlášen veřejně. Během řízení mohl stěžovatel uplatnit veškeré prostředky, které tr.ř. poskytuje obviněnému, obžalovanému a odsouzenému a bylo o nich pečlivě a zodpovědně rozhodnuto. Z tohoto důvodu nebylo přihlédnuto k posudku soudního znalce, který právní zástupce stěžovatele předložil Ústavnímu soudu svým podáním ze dne 19. 4. 1999. Pokud by Ústavní soud došel k závěru, že dokazování před obecnými soudy nebylo v souladu s ústavními zásadami, musel by rozhodnutí zrušit. Ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, však přichází do úvahy především tam, kde žádné řízení nebylo prováděno (posuzování jiného zásahu do základních práv) nebo výjimečně tam, kde orgán veřejné moci některý důkaz neprovedl. To však nebyl případ, o který v dané věci jde. Navíc i tento posudek se zabývá hodnocením toho, jak soud hodnotil důkazy, což je opět věc, která se vymyká příslušnosti Ústavního soudu.

Podle a 3 y požívají cizinci v ČR lidských práv a základních svobod, pokud nejsou výslovně přiznána občanům. Všechna ústavní práva, jejichž porušení namítl stěžovatel, spadají do kategorie lidských práv ve smyslu Evropské úmluvy. V žádném z nich nerozlišuje mezi občany ČR a cizinci, nýbrž jen mezi fyzickými osobami, které ovládají český jazyk a těmi, kteří jej neovládají. Ani v tomto směru nebylo žádné porušení zjištěno. Soud stanovil trest v dolní polovině trestní sazby, když přihlédl k dosavadní bezúhonnosti stěžovatele. Výši uloženého trestu ve vztahu ke své cizí státní příslušnosti (srov. nález Ústavního soudu

ze dne 23.4.1998) stěžovatel nenamítl.

Pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je Ústavní soud v tomto případě nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" ( y ČR) není další soudní instancí. Podle y ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů podle y ČR rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Není proto v kompetenci Ústavního soudu, aby hodnotil tvrzení stěžovatele, že je nevinný. To bylo předmětem soudního řízení před obecným soudem. Podle y ČR jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Není proto v kompetenci Ústavního soudu, aby hodnotil tvrzení stěžovatele, že je nevinný. To bylo předmětem soudního řízení. Stejně tak nemohl hodnotit Ústavní soud to, zda bylo pravdivé tvrzení, že stěžovatel měl určitý nůž a kde jej měl. Pokud byl proveden vyšetřovací pokus, ze kterého vyplynuly určité závěry, je věcí obecného soudu, aby tyto závěry zhodnotil.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů ( y ČR, y).

Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v projednávané věci. Ústavní soud by mohl, vzhledem k zásadě přímosti dokazování, provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však v souzené věci nebyl důvod. Jak bylo uvedeno, oba soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání.

4

Provedly dokazování v souladu s ustanoveními trestního řádu. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž byla porušena základní práva stěžovatele, není z výše uvedených důvodů dána Ústavnímu soudu možnost ve věci dále pokračovat.

Ústavní soud tedy neshledal žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 1999

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu