Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 467/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti P.J., zastoupeného JUDr. J.K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. , ze dne 6. 10. 1998, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 19. 2. 1998, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle , odst. 4 tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, se zařazením do věznice s ostrahou.

Podle názoru stěžovatele Vrchní soud v Olomouci vydal své usnesení v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, jelikož nezjistil řádně skutkový stav v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Tím porušil základní zásady trestního práva, a to zásadu objektivní pravdy a zásadu vyhledávací, jakož i zásadu volného hodnocení důkazů. Stěžovatel dále spatřuje porušení zákona i v ustanovení § 226 písm. c) tr. řádu, neboť usnesení Vrchního soudu v Olomouci potvrdilo rozsudek soudu I. stupně, přičemž podle názoru stěžovatele nebylo v soudním řízení prokázáno, že trestný čin spáchal.

Na podporu svého tvrzení stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že Vrchní soud v Olomouci vycházel při úvaze o vině stěžovatele (obdobně jako orgány činné v předchozích fázích trestního řízení) pouze z jediného důkazu, který měl přímý vztah k místu činu, jímž byl nález mobilního telefonu na místě činu. Veškeré další důkazy provedené v trestním řízení, s výjimkou svědeckých výpovědí svědkyně J.J. a L.K., byly důkazy pouze nepřímými, případně se jednalo o skutková zjištění bez jakéhokoliv vztahu k věci. Důkazy, týkající se doby a délky telefonických hovorů vedených z mobilního telefonu nalezeného na místě trestného činu podle názoru stěžovatele s věcí nesouvisí a nelze je označit ani jako nepřímé důkazy.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci, který ve svém písemném podání odkazuje na velmi podrobné vyhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu tak, jak bylo realizováno v rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. , ze dne 19. 2. 1998, a v jeho usnesení, sp. zn. , ze dne 6. 10. 1998. Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Dále si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. .

Ze spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 19. 2. 1998, sp. zn. , uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle soudu I. stupně dopustil tím, že společně s obžalovaným K.K., dne 23. května 1997 v době od 03.30 do 03.40 hodin ve V., se vloupali do prodejny zlatnictví S. tak, že krumpáčem a železnou palicí poškodili skleněnou výplň s bezpečnostní fólií ve dveřích prodejny, vylomili lišty upevňující sklo a vnikli do prodejny, ve které z vitrín v pultech odcizili plata se zlatými šperky - 10 ks zlatých řetízků á 11.000,- Kč/1 ks, 3 ks řetízků á 40 000,- Kč/1 ks, 10 ks náhrdelníků á 18 500,- Kč/1 ks, různé druhy náušnic, prstenů a dalších zlatých předmětů v celkové hodnotě 1. 793.850,- Kč,- ke škodě majitelů zlatnictví A.I. a J.H. Zničením skleněné výplně dveří a jejich poškozením způsobili majitelům A.I. a J.H. škodu ve výši 11. 278, 50 Kč.

Vrchní soud v Olomouci, který pak z podnětu odvolání stěžovatele a obžalovaného K.K. věc přezkoumával, podané odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že ve věci byly soudem I. stupně shromážděny všechny v úvahu přicházející důkazy, přičemž jejich okruh byl takový, že poskytoval potřebný podklad pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Odvolací soud byl i toho názoru, že soud I. stupně nepochybil ani při hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Z odůvodnění tohoto usnesení je dále patrné, že se odvolací soud znovu zabýval hodnocením provedených důkazů tak, aby se mohl vypořádat s odvolacími námitkami obou obžalovaných.

Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů je patrno, že soudy považovaly za důležité důkazy, nasvědčující závěru o vině stěžovatele, zejména závěry dvou odborných vyjádření z oboru metody pachové identifikace (založené ve spisu na č.l. 138-140), kdy byla zjištěna shoda mezi pachovými stopami sňatými z násady kladiva, krumpáče a z mobilního telefonu nalezeného na místě činu a srovnávací pachovou konzervou stěžovatele; nález mobilního telefonu zn. NOKIA na místě činu, který jak bylo zjištěno z výpovědi svědkyně J.J. převážně užíval stěžovatel; rozpis hovorů za mobilní telefony užívaným stěžovatelem (č.l. 207) a obžalovaného K.K. (č.l. 219). Odvolací soud v tomto směru konkrétně poukázal ve svém usnesení na telefonní hovor z mobilního telefonu stěžovatele a obžalovaného K., dne 23. 5. 1997 v 02.58 h v trvání 19 s a 03. 28 h v trvání 53 s. Z porovnání doby, délky telefonních hovorů a volaných účastnických stanic obecné soudy dospěly k závěru, že předmětný mobilní telefon se v době spáchání trestného činu nacházel v držení stěžovatele. Obecné soudy jako důkazy svědčící o vině stěžovatele vyhodnotily také svědecké výpovědi svědků T.N. a A.I. Svědek T.N. ve své výpovědi v řízení před soudem I. stupně uvedl, že dne 23. 5. 1997 vstával asi v 03. 30 h a po chvíli uslyšel směrem od M. dvě nebo tři tlumené rány. Poté uviděl z okna jak dva muži ve věku mezi 20-30 lety rozbitým sklem v bočních dveřích vešli do zlatnictví S., u dveří viděl palici na dlouhé násadě. Svědek A.I. pak vypověděl, že cestou ke svému zlatnictví potkal dvě osoby, jejichž bližší popis pro rozrušení nemůže uvést.

Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je patrno i to, že soud se znovu zabýval i hodnocením důkazů mající vinu stěžovatele zpochybňovat. Zejména šlo o tvrzení svědkyně J.J. o odcizení jejího mobilního telefonu v odpoledních hodinách dne 22. 5. 1997 neznámých mužem a výpověď svědkyně L.K. o tom, že v noci ze dne 22. 5. na 23. 5. 1997 (tedy v dobu spáchání činu) byla ve společnosti stěžovatele.

Ústavní soud za daného stavu věci, tak jak jej zjistil z obsahu spisu a z rozhodnutí obecných soudů, se neztotožňuje s námitkami stěžovatele uvedenými v bodě II. ústavní stížnosti. V prvé řadě nález mobilního telefonu na místě spáchání činu nebyl v projednávaném případě jediným usvědčujícím důkazem. Další důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele jsou sice důkazy nepřímými, nelze však souhlasit s tvrzením stěžovatele, že by se jednalo o skutková zjištění bez jakéhokoliv vztahu k věci. Tento závěr platí i pro listinný důkaz v podobě rozpisu telefonních hovorů za mobilní telefon J.J. (užívaný převážně stěžovatelem) a obžalovaného K.K. Nepřímé důkazy shromážděné v průběhu trestního řízení ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, že je z nich možné vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (Rt 38/70).

Pokud pak jde o svědecké výpovědi svědkyně J.J. a svědkyně L.K., kterých se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, kde je dostatečným způsobem vysvětleno, z jakých důvodů soudy výpovědím těchto svědkyň neuvěřily.

Stěžovatel se v návaznosti na údajné odcizení mobilního telefonu J.J. domnívá, že soud nevedl žádným způsobem dokazování o tom, že by se mohl mobilní telefon nalézat v jeho držení. Ústavní soud však opětovně poukazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, z nichž je evidentní, že i této otázce byla věnována pozornost v průběhu dokazování s tím, že obecné soudy dospěly k závěru, že mobilní telefon byl v době spáchání trestného činu v držení stěžovatele. Zde Ústavní soud poukazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, kdy soud po zevrubném rozboru rozpisu telefonních hovorů za mobilní telefony stěžovatele a obžalovaného K. (jde o telefonické hovory od odpoledních hodin dne 22. 5. 1997 do ranních hodin dne 23. 5. 1997), s přihlédnutím k volaným či volajícím účastnickým stanicím patřícím do okruhu známých stěžovatele a obžalovaného K.K., dospěl k tomuto závěru. Ústavní soud dodává, že ve způsobu, jakým obecné soudy vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení vzájemně rozporných výpovědí stěžovatele, obžalovaného K. a svědků K., U. a F. o obsahu telefonních hovorů z 22. 5. na 23. 5. 1997 a jaké důvody je vedly k tomu, že rozpisu telefonních hovorů za mobilní telefony stěžovatele a obžalovaného K. přiznaly více věrohodnosti než jejich výpovědím, nespatřuje Ústavní soud nic, co by odůvodňovalo jeho zásah. Stěžovatel navíc sám svými výpověďmi zavdal soudu příčinu k pochybnostem o jeho tvrzeních a tyto pochybnosti nebyl schopen vyvrátit. Jednalo se zejména o jeho počínání v době, kdy se dozvěděl od svojí sestry o údajném odcizení mobilního telefonu (nedošlo k oznámení krádeže mobilního telefonu Eurotelu či orgánům policie, ale jsou ze strany stěžovatele realizovány pokusy se dovolat pachateli údajné krádeže mobilu) a dále jeho výpovědi z přípravného řízení a z hlavního líčení, jimiž zdůvodňoval telefonáty na odcizený mobil, přičemž v přípravném řízení uváděl, že se na mobil dovolal, ale ten druhý vždycky zavěsil, v hlavním líčení popřel, že by se na mobil dovolal.

Ústavní soud se dále zabýval i námitkou stěžovatele, že rozhodnutími obecných soudů byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Porušení zákona dovozuje stěžovatel z toho, že soud nezjistil řádně skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (držení mobilního telefonu v době spáchání trestného činu), a hodnocení důkazů nebylo založeno na pečlivém uvážení všech okolností v jednotlivostech a v souhrnu.

Ústavní soud je však toho názoru, že v tomto směru je z obsahu spisu patrno, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování (jehož rozsah ostatně stěžovatel ve své ústavní stížnosti nenapadá), které umožnilo oběma soudům učinit jak skutkové, tak i právní závěry, přičemž Vrchní soud v Olomouci ve své rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o vině stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, jak již dříve ve svých nálezech uvedl, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu provádět "hodnocení" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Správností provedeného hodnocení důkazů obecnými soudy se může zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Tak tomu však v daném případě nebylo.

Závěrem Ústavní soud připojuje, že z důvodů shora uvedených nemohlo dojít k porušení ustanovení § 226 písm. c) tr. řádu.

Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva ve smyslu y a Úmluvy nebyla usnesením Vrchního soudu v Olomouci dotčena, a proto byla ústavní stížnost podle zákona , ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavní soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu