Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 236/97

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti V.P., zastoupené advokátkou JUDr. V.K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 1997, čj. -104, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13.prosince 1995, čj. -87, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. a A.K., oba zastoupeni advokátkou JUDr. I.H., jako vedlejších účastníků,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení věta první a druhá a d (dále jen ""), a y, zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 1997, čj. -104, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 13.prosince 1995, čj. -87, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na uzavření dohody o vydání věci, t.j. rekreační chaty v L., na parcele č. 365/4 v kat.území L.

Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy při posouzení jejího návrhu nesprávně posoudily právní důsledky usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 9. 1990, sp.zn. , kterým byl podle , o soudní rehabilitaci, v platném znění, zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. , ze dne 24. 3. 1972, kterým byla stěžovatelka společně s manželem (v roce 1987 zemřelým) a jejich dětmi uznána vinnou trestným činem opuštění republiky podle trestního zákona, a zároveň byl ve vztahu k odsouzeným manželům vysloven i trest propadnutí majetku. S ohledem na skutečnost, že výrok o trestu propadnutí majetku byl zrušen s účinky ex tunc, došlo podle tvrzení stěžovatelky k obnovení jejích vlastnických práv k předmětné nemovitosti, tedy k obnovení stavu, který byl před výrokem soudu o propadnutí majetku.

S ohledem na skutečnost, že předmětná nemovitost byla kupní smlouvou uzavřenou dne 8. 5. 1973 mezi tehdejším finančním odborem ONV jako zástupcem čsl. státu a manžely A. s J.K., registrovanou Státním notářstvím dne 14. 5. 1973 pod č.reg. I 534/73, prodána manželům K., vyzvala stěžovatelka nabyvatele k vydání předmětné chaty a poté, co nedošlo k uzavření dohody o jejím vydání, se stěžovatelka uzavření dohody o jejím vydání domáhala soudní cestou s odůvodněním, že nabyvatelé byli při koupi rekreační chaty od státu protiprávně zvýhodněni, neboť při prodeji tehdejší finanční odbor ONV nepostupoval v souladu se Směrnicí č. 10 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům ze dne 2.dubna 1964, publikovanou ve V. MF č. 5/1964, a tudíž jsou osobami povinnými k jejímu vydání.

K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, vyjádření manželů A. a J.K., jako vedlejších účastníků řízení, a spis Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. .

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti zaujal jednak právní názor k tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy v její věci nesprávně aplikovaly ust. a , v platném znění, když zároveň zkoumaly, zda jsou ve vztahu k žalovaným splněny podmínky stanovené v téhož zákona, který vymezuje znaky povinné osoby, aniž by přihlédly k tomu, že v jejím případě došlo k obnově vlastnictví k rekreační chatě v důsledku rozhodnutí o soudní rehabilitaci, a že pominuly při rozhodování zohlednit právní důsledky nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, který řeší vztah a S tímto tvrzením stěžovatelky se Krajský soud v Praze neztotožnil a podrobně odůvodnil svůj právní názor, podle něhož jsou povinnými osobami podle osoby, které nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, i v případě, kdy převáděná věc spadala do okruhu věcí propadnutých státu na základě trestního rozsudku, který byl zrušen na základě , o soudní rehabilitaci, s poukazem, že tento závěr podle jeho názoru je v souladu i se stanoviskem vysloveným v stěžovatelkou citovaném nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

. Ve vztahu k tvrzení stěžovatelky, že soud nesprávně dovodil, že žalovaní (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci) nenabyli věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, odkázal Krajský soud v Praze ve svém vyjádření na odůvodnění svého rozsudku. V závěru svého vyjádření Krajský soud v Praze proto navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.

Manželé A. a J.K., jako vedlejší účastníci řízení, ve svém vyjádření uvádějí, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely z velice pečlivě zjištěných a prověřených skutečností se závěrem, že při koupi k žádnému jejich protiprávnímu zvýhodnění nedošlo, nebyla porušena tehdy platná směrnice č. 10, publikovaná ve V. MF č. 5/1964, a proto navrhují, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno (a Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů potvrdil).

Ústavní soud se při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti zaměřil v prvé řadě na tu pasáž odůvodnění ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka dovozuje, že ze strany obecných soudů došlo k nesprávné aplikaci , ve spoj. s , a tím i k nesprávnému výkladu vztahu a , přičemž na podporu své argumentace poukazuje na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

. V daných souvislostech je třeba uvést, že Ústavní soud se vztahem obou cit. zákonů zabýval v minulosti opakovaně, a bylo o něm i v řadě případů rozhodováno, konkrétně je vhodné poukázat na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, ze dne 29.10.1997 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 9, Praha C.H.Beck 1998, č. 130, str. 179 a násl.), a dále na usnesení pléna Ústavního soudu,

sp. zn.

, ze dne 20. ledna 1998 (Sbírka nálezů a usnesení svazek 10, C.H.Beck, 1998, č. usn. 5, s. 351 a násl.), v nichž Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že rozpor mezi těmito zákony ( a ) je jen zdánlivý. Na ustanovení nelze pohlížet jako by neexistovalo, ale ani jako by mělo přednost před ustanoveními Jejich výklad je při aplikaci třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese závěry jinak v právním řádu neobvyklé, např. v důsledku ochrany nabytí vlastnictví, jež se stalo bona fide při důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob stanoveného zákonem. S tímto názorem pak koresponduje argumentace obsažená v odůvodněních rozsudků obecných soudů, které jsou napadeny ústavní stížností, tudíž Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky, že ve vztahu k ní došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně , y a a y ČR, nelze přisvědčit, a ústavní stížnost je v tomto směru neodůvodněná.

Dále věnoval Ústavní soud pozornost tvrzení stěžovatelky, že za situace, kdyby byla v její věci možná aplikace , je třeba zdůraznit, že obecné soudy nesprávně dovodily, že žalovaní nesplňují znaky povinných osob, když podle zjištění obecných soudů nenabyli věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění, a to v návaznosti na dodržení resp. případné nedodržení postupu stanoveného Směrnicí MF č. 10 z roku 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům.

Dříve, než Ústavní soud zaujme z hlediska ústavněprávního stanovisko k závěru obecných soudů, zda manželé K. nabyli předmětnou rekreační chatu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, považuje za vhodné zdůraznit, a to s ohledem na obsah odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, že případné porušení postupu, který byl stanoven citovanou směrnicí, může být v konkrétní individuální věci hodnoceno jako protiprávní zvýhodnění, jak je vyžaduje , v platném znění.

Ve vztahu k event. porušení citované směrnice pro prodej rodinných domků ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti, je Ústavní soud, aniž by podrobně rekapituloval všechny skutečnosti obsažené v tomto směru v připojeném spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. , a právní závěry obecných soudů, toho názoru, že rovněž toto tvrzení stěžovatelky není opodstatněné. Rozhodujícím je přitom podle názoru Ústavního soudu skutečnost, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo zjištěno, že tvrzení stěžovatelky, že o chatu měli mimo jiné zájem manželé J. a M.E. ( bratr a švagrová stěžovatelky), kteří měli chatu před jejím prodejem z vlastnictví státu užívat, nebylo prokázáno, když tito naopak výslovně uvedli, že o koupi chaty zájem neměli, protože v té době stavěli rodinný domek a na chatu jezdili pouze na přání paní A.E., matky stěžovatelky, a to za účelem zajištění její nezbytné údržby. Fakt, že chata byla nakonec prodána žalovaným, a to přesto, že tito podali žádost o koupi chaty v porovnání se žádostmi dalších 4 žadatelů jako časově poslední, v souvislosti se způsobem, jakým se žalovaní o možnosti koupě této chaty dověděli, je sice možno hodnotit jako zvýhodnění před ostatními žadateli, nikoliv však takové intenzity - za stavu, kdy ani citovaná směrnice bližší postup při volbě žadatelů neupravovala - aby je bylo možno hodnotit jako zvýhodnění protiprávní.

Za této situace je zjevné, že obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z ústavně právních mezí, a proto nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost stěžovatelky podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. srpna 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

K: stejnopis usnesení zaslat modře:

* V. P.

* JUDr. K. spolu s přílohami

* KS v Praze, JUDr. A.L.

* OS Praha - západ, spolu se spisem, sp. zn.

* OÚ Praha - západ, spolu se spisem čj. Rp-A-969/72.

* JUDr. I.H.,

po vrácení zpátečních lístků vyznačit v rejstříku a založit.

Brno, 10. 8. 1999