Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 235/99

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. R., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1999, č.j. -31,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 11. 5. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel mj. domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1999, č.j. -31, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, správního odboru ze dne 24. 6. 1996, č.j. II/s-OS/1-1294/1245/96/r, kterým byl odmítnut návrh na registraci sdružení s názvem "T.-T. W. R. A." a věc byla vrácena tomuto orgánu k dalšímu řízení. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení a , o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice, ve znění

Stěžovatel je přesvědčen, že postupem Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), d ("Listina"), a že postupem uvedeného soudu a Ministerstva vnitra byl porušen y, a 3 y. Poukázal na skutečnost, že napadený rozsudek byl vydán bez jednání, tedy bez účasti členů přípravného výboru, a nebyl veřejně vyhlášen. Uvedl, že použití analogie legis v oblasti veřejného práva, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, je porušením y ("Ústava") a y. Navrhl, aby po zrušení napadeného rozsudku bylo Vrchnímu soudu v Praze uloženo nepokračovat v porušování uvedených základních lidských práv a rozhodnout v intencích , o sdružování občanů. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že si je vědom, že napadený rozsudek není posledním opravným prostředkem ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), dle jeho názoru je však třeba přihlédnout k důvodům uvedeným v zákona, neboť posouzení, zda rozhodování soudu rozsudkem v řízení bez jednání není v rozporu s Úmluvy je věcí zásadního významu. Současně poukázal na průtahy v řízení u Vrchního soudu v Praze a civilně správního úseku Ministerstva vnitra.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že opravnému prostředku stěžovatele vyhověl a tudíž nemůže obstát stěžovatelovo tvrzení, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ke zrušení napadeného správního rozhodnutí došlo pro jeho nepřezkoumatelnost. Samotná úvaha soudu o možnosti analogického použití , o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, je toliko dílčí obecnou úvahou v rámci výčtu případů, kdy může dojít k odmítnutí registrace, aniž by soud jakkoliv dovozoval, že důvod k postupu právě podle tohoto ustanovení je v dotyčném případě dán. Soud nepředjímal, a ani tak činit nemohl, výsledky (zjištění) dalšího správního řízení. I z těchto důvodů nemůže obstát tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, a to ani s poukazem na vázanost správního orgánu právním názorem soudu. Dle jeho názoru se ústavní stížnost opírá o spekulaci o více či méně pravděpodobném výsledku dalšího správního řízení. Vyjádřil názor, že ustanovení není v rozporu s Úmluvou, ani s nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 269/1996 Sb.. č. 116/1985, jehož zrušení stěžovatel navrhuje, nebyl v daném případě aplikován, neboť se jednalo o rozhodnutí správního orgánu o žádosti o registraci dle Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Ministerstvo vnitra, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že lhůtu pro vydání rozhodnutí ve věci registrace uvedeného občanského sdružení prodloužilo podle tak, že ve věci bude rozhodnuto do 30 dnů od doručení rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Dále vyjádřilo nesouhlas s namítaným porušením y a y a s tvrzením stěžovatele, že řízení o žádostech podaných podle , který je platnou součástí právního řádu České republiky, má povahu "tajného procesu", neboť v tomto řízení jsou respektována veškerá práva účastníků vyplývající ze , včetně práva nahlížet do spisů podle .

Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho práva poskytuje. Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), neboť, jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku, Vrchní soud v Praze rozhodnutí Ministerstva vnitra, správního odboru ze dne 24. 6. 1996, č.j. II/s-OS/1-1294 zrušil a věc vrátil odpůrci k dalšímu řízení.

Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že v daném případě jsou splněny podmínky pro postup dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona. Z povahy věci ani z odůvodnění ústavní stížnosti nevyplývá, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Po vydání nového rozhodnutí správním orgánem bude mít stěžovatel dostatek právních prostředků k případné ochraně svého ústavně zaručeného práva svobodně se sdružovat, zakotveného v y. Pokud jde o namítané průtahy v řízení u Vrchního soudu v Praze a civilně správního úseku Ministerstva vnitra, je skutečností, že připouští výjimku ze zásady, podle níž Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), a z nich jen o těch, jimiž bylo rozhodnuto o posledním opravném prostředku. Jde o případy, kdy v řízení o opravném prostředku dochází před obecnými soudy ke značným průtahům, a kdy jimi stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodstranitelná újma ( zákona). Protože však napadeným rozsudkem o opravném prostředku již bylo rozhodnuto, námitka průtahů v řízení je v současné době a stavu věci bezpředmětná.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. 7. 1999

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj