Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 282/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Sportovního klubu S., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 1997, čj. - 109, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, čj. - 124,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR ve věci navrácení majetku podle , ve znění zákona č. 247/1990 Sb. a též , ve znění Domnívá se, že uvedenými rozsudky byl porušen y ČR, stejně jako a d. Navrhuje zrušení obou rozsudků.

Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření jak Městského soudu v Praze, tak Nejvyššího soudu ČR.

Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření ze dne

4. 5. 1999 především uvádí, že ústavní stížnost opakuje obranné argumenty, s nimiž se v plném rozsahu odvolací soud při přezkumu správnosti rozsudku soudu prvního stupně v odůvodnění rozsudku vypořádal. Pokud pak ústavní stížnost vyčítá městskému soudu porušení ústavního práva stěžovatele na stejný obsah a stejnou ochranu vlastnického práva, lze proti takové argumentaci odkázat na smysl a účel a Jinak odkazuje na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze.

Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR ve svém vyjádření ze dne 19. 5. 1999 především konstatuje, že se necítí povolán cokoli dodávat k vlastnímu odůvodnění napadeného rozsudku již proto, že stěžovatel - ve vztahu k argumentaci dříve užité před odvolacím a dovolacím soudem - ničeho nedodává, svá tvrzení mechanicky opakuje, a oba soudy na ně již reagovaly. Pokud jde o námitku stěžovatele, že "by byl majetek velké hodnoty...vydán jakékoli skupině lidí, která se formálně zaregistruje...", konkrétně vůči žalobkyni takovou námitku nevznesl a nevznáší ani v podané ústavní stížnosti. Žádá-li stěžovatel, aby "znovu vzniklá dobrovolná organizace" byla "nástupcem svou skutečnou činností a posláním", měl by především doložit, že žalobkyně tento znak nesplňuje. Namísto toho, ačkoli totéž Nejvyššímu soudu ČR vytýká, sám ulpívá na aspektech "formálních". Dále předseda senátu Nejvyššího soudu ČR uvádí, že shodný právní názor, který Nejvyšší soud ČR vyslovil v napadeném rozsudku, obsahuje i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 2 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999. Nejvyšší soud ČR je přesvědčen, že se svým rozhodnutím nedotkl ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a má za to, že jeho ústavní stížnost není důvodná, a proto navrhuje, aby ji Ústavní soud zamítl.

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, spisového materiálu a vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh není způsobilý k meritornímu projednání a rozhodnutí.

Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR.

V dané věci stěžovatel především polemizuje s názorem obecných soudů, zda je Dělnická tělocvičná jednota (v původním sporu žalobkyně) skutečným nástupcem původní tělocvičné jednoty. Vesměs však toliko opakuje argumentaci a názory, které již uplatňoval v soudním řízení, přičemž namítá porušení y ČR, a d. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se - jak lze zjistit z důkladně vypracovaných odůvodnění rozsudků Městského soudu v Praze i Nejvyššího soudu ČR - se všemi námitkami řádně vypořádaly.

Pokud jde o námitku porušení y ČR, Ústavní soud se přiklonil ke stanovisku Nejvyššího soudu ČR, který se v odůvodnění svého rozsudku s uvedeným názorem stěžovatele řádně vypořádal. K námitce o porušení d Ústavní soud konstatuje, že citované ustanovení má charakter toliko základního, obecného ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy prvníd, kterou uvádí. Principy obsažené v těchto úvodních článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté dod a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení citovaného článkud proto samostatně zpravidla napadat nelze - a ostatně stěžovatel žádnou konkrétní argumentaci neuvádí - vždy je nutno také uvést konkrétní základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanoveníd, eventuálně mezinárodního dokumentu, jež mělo být porušeno. Tímto ustanovením je podle stěžovatele d. Pokud však stěžovatel namítá porušení vlastnického práva ve smyslu d, je třeba konstatovat - jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu - že d chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná, a např. proto probíhá soudní řízení (srovnej např.

, resp. č. 5, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1).

Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 1999 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu