Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 230/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů J. Č. a A.J., obou zastoupených JUDr. O. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1999, čj. - 26, a rozhodnutí Okresního úřadu Kladno, okresního pozemkového úřadu, ze dne

29. 7. 1998, čj. PÚ-1083/108/1996/Cap-72/9,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 20. 4. 1999 napadá rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1999, čj. - 26, a rozhodnutí Okresního úřadu v Kladně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 29. 7. 1998, čj. PÚ-1083/108/1996/Cap-72/9, a požaduje jejich zrušení. Stěžovatelé jsou toho názoru, že těmito rozhodnutími došlo k porušení článku 36 odst. 1d a článku 95 odst. 1y ČR. Mají za to, že otázka lhůty pro uplatnění nároku podle nebyla posuzována v těsném sepětí se zákonem o soudní rehabilitaci č. , ve znění jej doplňujícího Poukazují na to, že ustanovení tohoto doplňujícího zákona je třeba aplikovat i na otázky konfiskovaného majetku, jehož vydání se domáhají. Nadále ve své ústavní stížnosti vesměs opakují argumenty, které uplatnili již ve svém opravném prostředku, který podali do rozhodnutí správního orgánu u Krajského soudu v Praze.

Ústavní soud musí nejprve konstatovat, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Podle y ČR je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Jestliže se namítá porušení d, pak je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá zd, jakož i z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Soudní moc, tak jak je konstituovánau ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislým a nestranným (). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že soud je při rozhodování vázán toliko zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem ().

Ústavní soud v rámci projednávání této ústavní stížnosti zjistil, že Krajský soud v Praze se v napadeném rozsudku vypořádal se všemi okolnostmi závažnými pro jeho rozhodnutí tohoto případu. V jeho postupu, jakož i v postupu správního orgánu, neshledal Ústavní soud namítané porušení aniy ČR anid.

Ústavní soud se ztotožnil s názorem Krajského soudu v Praze, že stěžovatelé neuplatnili nárok na vydání nemovitosti podle zákona o půdě včas a jejich právo podle ustanovení zákona o půdě, ve znění před novelou č. , zaniklo. Ani zmíněná novela v tomto směru nepřinesla žádnou změnu a totožné ustanovení obsahuje nyní její , který znovu uvádí, že v případech spadajících pod ustanovení zákona o půdě, tedy restituce v případě soudních rehabilitací, počíná osmnáctiměsíční lhůta pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti běžet až ode dne právní moci rozhodnutí, jímž byl výrok, který byl předmětem soudní rehabilitace, zrušen, došlo-li k takovému rozhodnutí po 1. červenci 1993. Z toho vyplývá, že jde o výrok o propadnutí majetku původního vlastníka a nejde o žádné jiné rozhodnutí, neboť předpokladem restituce podle ustanovení zákona o půdě je existence právě tohoto výroku.

Jak vyplývá ze spisů, tato osmnáctiměsíční lhůta pro uplatnění nároku v projednávaném případě začala běžet ode dne 17. 8. 1994 a skončila dnem 17. 2. 1996. Stěžovatelé však právo na vydání předmětných nemovitostí u Okresního úřadu v Kladně, Okresního pozemkového úřadu, uplatnili až dne 31. 7. 1996. Neuplatnili tedy své právo v zákonem stanovené lhůtě a jejich právo tak podle výslovného ustanovení zákona zaniklo.

Na základě výše uvedených zjištění Ústavnímu soudu nezbylo než považovat stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 1999 JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu