Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 199/99

Ústavní soud rozhodl dne 13. 7. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek J. Č., M. V., a V. Š., všech právně zastoupených Mgr. I. Ch., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. , , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních podmínek přípustnosti ve shodě se zákonem [ , , 2, , odst. 2 a 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadly stěžovatelky doručené a pravomocné rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. června 1998 (ve věci téhož soudu sp. zn.

) a Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 1999 ( , ) a tvrdily, že obecné soudy svými rozhodnutími jako orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecné soudy shodně nevyhověly jejich žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, když byly dospěly k závěru, že stěžovatelkami daná výpověď je absolutně neplatná pro nesprávnost údaje o prostorovém situování bytu v domě; aniž by stěžovatelky - odhlédnuto od obsáhlé (opakované) polemiky s rozhodovacími důvody obecných soudů - blíže svá tvrzení stran porušeného ústavně zaručeného práva rozvedly nebo podrobněji zdůvodnily, navrhly, aby Ústavní soud jimi napadená rozhodnutí obecných soudů (viz shora) svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že jakkoli stěžovatelky připouští, že v jimi udělené výpovědi z nájmu bytu stejně jako v žalobě byl uvažovaný byt označen (situován) nesprávně, pro další jeho znaky mají však za to, že v řízení před obecnými soudy byl posuzovaný byt označen natolik přesně, že by nemohl být zaměněn za jiný; směřují tedy námitky stěžovatelek proti věcné správnosti napadeného rozhodnutí a "čistě formalistickému" způsobu rozhodování obecných soudů.

Námitkám, resp. tvrzení stěžovatelek však - z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti - nelze přiznat oprávnění; stěžovatelky totiž přehlíží, že podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ústavnosti ( úst. ) nepřísluší přezkum rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska jejich věcné správnosti či legality, pokud ovšem tyto orgány v řízení před nimi postupují v souladu se stanoveným postupem ( d, k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995 a další).

Posléze zmíněné procesní pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil a toto ostatně ani stěžovatelkami nebylo tvrzeno; byla proto jejich ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost neopodstatněnosti je dána nejen povahou stěžovatelkami uplatňovaných důvodů, ale - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni jako obecně přístupnou (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu) bylo poukázáno, aniž by se jevila potřeba k důvodům v ní již dříve vyloženým cokoli dodávat.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. července 1999