Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
32856.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 188/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů B. N., MUDr. V. N., Csc., a ing. S. N., všech zastoupených JUDr. M. S., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 1998, čj. 22 Cdo 560/98 - 126,
takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 9. 4. 1999 napadá v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto dovolání žalobců - stěžovatelů - proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 1995, čj. 9 Co 211/95 - 85. Svým rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 23. 12. 1994, čj. 10 C 69/93 - 57, tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně - stěžovatelka - je vlastnicí domu čp. 6 a pozemku parc. č. 303/1, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 191 pro obec a katastrální území B., a že V. N., zemřelý dne 31. 8. 1986, byl ke dni úmrtí vlastníkem druhé poloviny těchto nemovitostí.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR popírá vlastnické právo stěžovatelky a dědické nároky dalších stěžovatelů jako dědiců po V. N., a je proto v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobo d.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vesměs opakují argumenty, které uplatnili v dovolání do rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 1995, čj. 9 Co 211/95 - 85, a s nimiž se dovolací soud ve svém rozsudku náležitě vyrovnal.
Ústavní soud při projednávání včas podaného návrhu stěžovatelů respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů a nevykonává přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho pravomoc je zaměřena na zjištění, zda napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobo d, je třeba konstatovat, že tento článek chrání především vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení.
Ústavní soud v tomto projednávaném případě nejprve konstatoval, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí shledal, že dovolání není důvodné, a proto je zamítl.
Ústavní soud vyšel při svém rozhodování z ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů a zjistil, že stěžovatelé, jejichž dovolání, týkající se žaloby na určení, bylo zamítnuto, prodali spotřebnímu družstvu Jednota ve Frýdku - Místku předmětné nemovitosti kupní smlouvou ze dne 1. 10. 1973 za částku Kčs 451 000,--. Nyní se stěžovatelé domáhají určení, že tato kupní smlouva je absolutně neplatná. Tvrdí, že cena domu určená podle vyhlášky č. 43/1969 Sb. , o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí by byla podstatně nižší než cena uvedená v kupní smlouvě a k prodeji za vyšší cenu bylo třeba podle jejich mínění souhlasu okresního národního výboru uděleného správním rozhodnutím. Z této okolnosti po více než dvaceti letech odvozují neplatnost smlouvy a požadují pro sebe ochranu vlastnických práv, kterých se kupní smlouvou sami zbavili.
Krajský soud i Nejvyšší soud ČR dospěly k závěru, že souhlas k výši ceny byl ze strany Okresního národního výboru Frýdek - Místek udělen a že šlo o pouze o schvalování postupu socialistické organizace, tedy o akt hospodářského řízení, který formu správního řízení nevyžadoval a jehož porušení by ani nemohlo mít vliv na platnost předmětné smlouvy. Navíc případným nedodržením schvalovacího postupu nemohou stěžovatelé argumentovat, neboť jej sami vyvolali ve svůj prospěch a jejich postup je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), jakož i s obecnou právní úpravou "nemo venire potest contra factum proprium". Ústavní soud pokládá za odpovídající již zmíněné stanovisko Nejvyššího soudu ČR, že § 22 vyhlášky č. 43/1969 Sb. upravoval pouze "postup socialistických organizací při sjednávání smluv s občany o převodu nemovitostí" a že rozhodnutí o udělení souhlasu se nijak nedotklo právního postavení prodávajících. Tito neměli právní nárok na uzavření kupní smlouvy s žalovaným družstvem, ani právní povinnost takovou smlouvu uzavřít.
Poněvadž nic nenasvědčuje tomu, že by obecnými soudy při jejich rozhodování nebyly respektovány zásady obsažené v čl. 11 citované Listin y, ani jiné zásady, i když je stěžovatelé nenamítali, jako je zásada týkající se práva na soudní ochranu obsažená v hlavě páté Listiny základních práv a svobo d, nezbylo Ústavnímu soudu než předloženou stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu