Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 70/99

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. I. S., Dr., advokátkou, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. června 1998, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 14. 7. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1

písm. a), odst. 2 a 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] domáhá zrušení pravomocného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne

5. června 1998 ( -55), jímž byl udělen příklep nemovitostí v napadeném usnesení popsaných (původně ve vlastnictví stěžovatele) dražiteli. Ústavní stížnost stěžovatel odůvodnil tak, že si je vědom, že ji podává po zákonné lhůtě (§ 72 odst. 2 zákona), jakož i toho, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tvrdí však, že takto podaná ústavní stížnost by neměla být Ústavním soudem odmítnuta jako nepřípustná, neboť svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána ve lhůtě do 1 roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by však blíže rozvedl, v čem by svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vede polemiku se závěry obecných soudů, a to jednak ve vztahu ke stanovení obecné ceny předmětných nemovitostí pro účely dražby (dle znaleckého posudku), jednak ke způsobu doručení napadeného rozhodnutí, o kterém, jak tvrdí, se nedozvěděl, a proto nemohl podat řádný opravný prostředek, když jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání nebylo obecnými soudy vyhověno. Závěrem stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu ( d).

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, byla porušena její základní práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y [ zákona]. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti

(§ 72 odst. 2 zákona).

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona).

Ze samotné ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel podal ústavní stížnost po lhůtě stanovené k jejímu podání a nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud se stěžovatel domáhal aplikace ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona, sluší konstatovat, že ani sám ve své ústavní stížnosti neuvádí, v čem by jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala jeho vlastní zájmy. Z obsahu ústavní stížnosti je však patrno, že stěžovatel sleduje výhradně své osobní zájmy, nehledí již ani k tomu, že postupem dle označeného ustanovení zákona by došlo k zásahu do již konstituovaných vlastnických práv třetí osoby, tedy k postupu, kterým by Ústavní soud zasáhl do ústavně zaručených základních práv a svobod oprávněného vlastníka, který předmětné nemovitosti nabyl zákonným způsobem za zákonem stanovených podmínek. Tvrdí-li stěžovatel, že postupem obecných soudů byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces proto, že mu nebylo řádně doručeno napadené rozhodnutí a že tak proti němu nemohl podat řádný opravný prostředek, pak ani tuto námitku Ústavní soud neshledal jako důvodnou, neboť jak z předložené ústavní stížnosti, tak z jejich příloh vyplývá, že obecné soudy, zejména Krajský soud v Hradci Králové, se zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádaly i s touto námitkou, kterou stěžovatel v řízení před obecným soudem rovněž uplatnil; jestliže obecné soudy postupovaly v řízení zcela v souladu se zákonem ( ), a jestliže také jejich rozhodnutí zákonu odpovídá, nelze jim ani z ústavního hlediska nic vytknout.

Stěžovatel podal ústavní stížnost po lhůtě stanovené zákonem, neboť vzhledem k datu doručení napadeného rozhodnutí (dne 9. 7. 1998) tato lhůta skončila nejpozději dnem

8. 9. 1998 (když poslední den připadl na neděli dne 6. 9. 1998). Z podacího razítka je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatele byla podána k poštovní přepravě až teprve dne 5. 2. 1999.

Ústavní stížnost byla proto posouzena jako opožděná, a protože nebyly shledány ani důvody pro postup ve smyslu již dříve zmíněného ustanovení zákona [č. , ve znění pozdějších předpisů, ], bylo o ní rozhodnuto odmítavým výrokem [ zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. července 1999