Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 102/99

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů I. V., J. V., J. V., a B. K., všech zastoupených advokátem JUDr. D. D., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 1998, č j. -134, t akt o

Ústavní stížnost se o d m í t á Odůvodnění:

Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 1997, č.j. -117. Tímto rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 1995, č.j. -89, jímž byl zamítnut návrh žalobců - nyní stěžovatelů - aby žalovaný Restaurace a jídelny, státní podnik, H. K., v likvidaci, byl povinen vydat žalobcům každému v rozsahu 1/4 celku nemovitosti čp. 12 se stavební parcelou č. 15/2, zapsané na LV č. 4, kat. úz. H. K. Stěžovatelé v podaném dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí krajského soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Krajský soud řešil otázky týkající se rozhodnutí o vyvlastnění předmětné nemovitosti, nezabýval se však otázkou, zda se rozhodnutí týkalo výlučně jen vyvlastňovaného pozemku nebo zda se týkalo i nemovitosti ležící na vyvlastněném pozemku, tj. předního traktu domu čp. 12. Dále se

prý krajský soud vůbec nezabýval otázkou, zda k. vyvlastnění došlo ve shodě se záměry a cíli územního plánu a pro závěr, že došlo k zásadní přestavbě domu čp. 12, jak to vyžaduje ust. , si neopatřil dostatečné podklady. Stěžovatelé se domnívali, že otázky řešené v rozhodnutí krajského soudu jsou otázkami zásadního právního významu a požádali proto o připuštění dovolání. Krajský soud v Hradci Králové tomuto návrhu nevyhověl.

V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že stěžovatelé podali proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 1997, č.j. -117, ústavní stížnost, která byla zapsána pod sp. zn. . Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 6. 1999 byla uvedená ústavní stížnost zamítnuta.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací usnesením ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. , dovolání odmítl, nebot' nešlo o žádný z případů uvedených v ust. a ust. (dále jen ""), takže dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání pouze v intencích ust. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. O takové rozhodnutí jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, jejichž řešení bylo v projednávané věci zásadní (určující), a současně jim lze přiznat zásadní význam po právní stránce z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). V projednávané věci šlo o otázku, zda ze skutečností zjištěných odvolacím soudem lze podle ust. dovodit právní závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby v důsledku zásadní přestavby domu čp. :(2. Odvolací soud vyšel z dokazováním

zjištěných skutečností (zejména ze znaleckého posudku znalce Ing. J. a z jeho výpovědi), z nichž dovodil, že "zásadní přestavbou" došlo k obměně dvou prvků dlouhodobé životnosti stavby - hlavních svislých a vodorovných nosných konstrukcí a konstrukce střechy - v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku a na tomto základě uzavřel, že dům čp. 12 ztratil svůj původní stavebně technický charakter, takže jej nelze vydat. Odvolací soud věc posoudil podle konstantní judikatury obecných soudů, od níž se dovolací soud nehodlá odchýlit (srov. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1.

1994, sp. zn. , ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. , rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. , ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. , a dalších). Podle této ustálené soudní praxe ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby ve smyslu ust. dojde tehdy, jestliže se v důsledku zásadní přestavby obmění (vymění) ty konstrukce, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž životnost (původní) stavby přímo odvisí. Dovolací soud proto dospěl k názoru, že otázka ztráty původního stavebně technického charakteru domu čp. 12 jeho zásadní přestavbou, kterou žalobci předložili dovolacímu soudu k přezkumu, nemůže činit napadený rozsudek po právní stránce zásadně významným, jestliže ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou. Proto dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl ( věta první, ]. Další otázky týkající se účinnosti vyvlastňovacího rozhodnutí ve vztahu k domu čp. 12 nejsou rozhodné, nebot' ust. neumožňuje vydání stavby bez zřetele na to, kterým ze způsobů vyjmenovaných v ust. a odst. 2 cit. zákona věc (stavba) přešla na stát.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti znovu uvádějí všechny námitky, které uplatňovali v řízení před obecnými soudy. Trvají na tom, že rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 18. 10. 1965 neobsahovalo výrok o tom, že se jím vyvlastňuje dům čp. 12, takže vyvlastnění se týkalo jen pozemku. Podle jejich názoru přešel dům čp. 12 na stát na základě neplatného právního úkonu, tedy z důvodu, který v a 2 není uveden, proto se nedá použít ust. cit. zákona, které znemožňuje vydání stavby, jež zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter. Stát je tedy povinen vydat stěžovatelům (jako držitel vlastníkům) dům čp. 12 bez ohledu na ustanovení restitučních předpisů. Nejvyšší soud ČR se dále s poukazem na nemožnost vydat stavbu, která ztratila svůj původní stavebně technický charakter, vůbec nezabýval tím, zda k vyvlastnění došlo ve shodě se záměry a cíli územního plánu. Podle názoru stěžovatelů bylo napadeným usnesením dovolacího soudu porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené v článku 36 odst. 1d (dále jen "") a právo vlastnit majetek zaručené v článku 11 odst. 1 a odst. 4y. Proto navrhli zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR.

K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že stěžovatelé ve své stížnosti pouze rekapitulují, případně rozvádějí všechny námitky, jimiž

argumentovali v předchozích řízeních před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a v dovolání, směřujícímu proti rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud jde o výtky směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu, odkázal Nejvyšší soud ČR na písemné odůvodnění napadeného

rozhodnutí.

Ústavní soud po posouzení všech výše uvedených skutečností dospěl k názoru, že stěžovatelé ústavní stížností napadají pouze právní názor Nejvyššího soudu ČR a z jejich námitek proti jeho rozhodnutí není patrno, že by jim byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Právo na soudní ochranu ve smyslu y není porušeno tím, že soud vyslovil svůj právní názor, na jeho základě rozhodl a své rozhodnutí řádně odůvodnil (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6, Vydání 1, Praha C. H. Beck 1997, usn. č. 32, str. 603). Stěžovatelé se dále domáhali ochrany svého vlastnického práva podle a odst. 4y. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na několikrát vyslovený právní názor, že článkem 11 odst. 1 a odst. 4y je především chráněno vlastnické právo již existující, nikoli pouze vlastnické právo tvrzené, kdy jeho existence je teprve předmětem řízení. Neúspěch v řízení o prokázání vlastnického práva pak nelze sám o sobě považovat za porušení vlastnického práva podle uvedeného ustanoveníy (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Vydání 1., Praha 1998, nález č. 138 ve věci

sp. zn.

, str. 237). Pouhý spor o vlastnictví tedy ústavně chráněn není a ani být chráněn nemůže.

V této souvislosti ústavní soud konstatuje, že hlavní námitky obsažené v ústavní stížnosti nejsou v souzené věci relevantní. To proto, že stížnost směřuje proti rozhodnutí o dovolání, jež bylo právem odmítnuto, nebot' nešlo o žádný z případů uvedených v ust. a ust. Proto se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle , leč - v mezích své pravomoci - nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu má po procesní stránce zásadní význam. Tohoto dovolacího důvodu se však argumenty ústavní stížnosti netýkají.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle y.

Proto ze všech výše uvedených důvodů rozhodl senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 1999

JUDr. Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu