Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 100/99

Ústavní soud rozhodl dne 24. 6. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. R., zastoupený Mgr. P. O., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [, , 2, , odst. 2 a 4 , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 1998 (-45) a tvrdil, že označený soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (, a d); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud jako soud dovolací odmítl dovolání stěžovatele (do rozsahu dovolacího

soudu - Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 1997 - -35), když dospěl k závěru, že z důvodů, v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí podrobně vyložených, mu nelze přiznat přípustnost ( ); aniž by stěžovatel blíže svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených základních práv rozvedl nebo podrobněji vyložil, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu (viz shora) svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jakkoli stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že mu bylo "odňato právo na spravedlivý proces odmítnutím jím navržených důkazů svědeckými výpověďmi", nelze ani při nejpečlivější úvaze nad jeho tvrzením zjistit, jaké konkrétní důkazy má ve svém tvrzení vůbec na mysli a jak by se jejich provedení mělo či mohlo promítnout do skutkového stavu věci tak, jak k němu dospěly (jej zjistily) obecné soudy I. a II. stupně ( ) a

jak - v těchto souvislostech - jeho dovolání v podrobné úvaze (odůvodnění) posoudil, též s odkazem na svou konstantní judikaturu, dovolací soud.

Za této situace, kdy nejenže tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv je pro naprostý nedostatek odůvodnění pouhým (nepodloženým) tvrzením, ale kdy současné více než kusé další námitky, co do obecnými soudy zjištěného stavu věci, nezakládají (a ani založit nemohou) důvodnost podobného tvrzení, byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná: není ani úkolem ani povinností Ústavního soudu, aby sám domýšlel druh a rozsah tvrzených vad, a aby tak sám vlastní činností pátral po tom, jak a zda vůbec bylo řízení před obecnými soudy postiženo kusostí, která by mohla či měla představovat protiústavní vady řízení, zejména jestliže řízení o ústavní stížnosti je v podstatě bez jakýchkoliv (procesních) vazeb na řízení před obecnými soudy.

Byla proto stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 24. června 1999