Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 542/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti H.S., zastoupené JUDr. J.Š., proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. , ze dne 5. 6. 1998, rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , ze dne 7. 10. 1998, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků Ing. P.Ř., a M.Ř., jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih, čj. -77, ze dne 5.6.1998, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, směřující proti vedlejším účastníkům Ing. P.Ř. a M.Ř., o uzavření dohody o vydání nemovitostí v napadeném rozhodnutí specifikovaných. Jak je patrno z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tento po provedeném dokazování vycházel ze závěru, že stěžovatelka je původní vlastnicí předmětných nemovitostí, které přešly do vlastnictví státu způsobem uvedeným v ustanovení (stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město, čj. , ze dne 6. 4. 1967, odsouzena pro trestný čin opuštění republiky dle v té době platného trestního zákona a vedle trestu odnětí svobody bylo vysloveno i propadnutí jejího majetku, přitom usnesením Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. , ze dne 27. 8. 1990, byl tento odsuzující rozsudek zrušen), návrhu stěžovatelky však soud nevyhověl proto, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní předmětné nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, a proto je nelze považovat za povinné osoby ve smyslu ustanovení

Odvolací soud - Krajský soud v Plzni, který se věcí zabýval z podnětu odvolání podaného stěžovatelkou, rozsudkem, sp. zn. , ze dne 7. 10. 1998, rozsudek soudu I. stupně potvrdil jako věcně správný, když se v podstatě ztotožnil se závěry soudu I. stupně. Tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka v průběhu řízení ani netvrdila, že by žalovaní získali nemovitosti v rozporu s právními předpisy, poukazovala pouze na to, že je získali na základě protiprávního zvýhodnění, aniž by však blíže specifikovala, v čem toto zvýhodnění mělo spočívat. Soud I. stupně se proto správně zaměřil na posouzení toho, zda cena rekreační chaty, za kterou byla prodána, jakož i náhrada za zřízení práva osobního užívání k pozemkům, odpovídala tehdy platným právním předpisům. I podle odvolacího soudu pak je možno učinit závěr, že žalovaní při nabytí sporných nemovitostí nebyli protiprávně zvýhodněni, když za rekreační chatu zaplatili 17.785,- Kčs, za zřízení práva osobního užívání pozemku 551,20 Kčs, přitom podle závěrů znaleckého posudku, vyžádaného prvoinstančním soudem, činila hodnota všech nemovitostí oceňovaných k roku 1966 podle tehdy platné , částku 17.824,90 Kčs. Tento soud také ve svém rozhodnutí vysvětlil, z jakého důvodu - s odkazem na ustanovení - nelze přisvědčit názoru stěžovatelky o tom, že zrušením odsuzujícího trestního rozsudku s navazujícím výrokem o propadnutí majetku dochází k obnovení vlastnického práva k nemovitostem s účinky ex tunc.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která v důvodech uvádí, že je přesvědčena o tom, že provedené důkazy nebyly správně zhodnoceny, již v řízení před obecnými soudy uváděla, že žalovaní jsou osobami povinnými, neboť byli zvýhodněni jako členové KSČ a měli z tohoto důvodu nemovitost od státu získat. Jiné osoby měly jen minimální možnost se o takovém majetku dovědět a za výhodných finančních podmínek jej nabýt do vlastnictví. Tyto otázky se velmi problematicky prokazují, ale z obecně známých skutečností je možno na toto zvýhodnění usoudit. Stěžovatelka nepovažuje případnou finanční náhradu za nevydané nemovitosti za adekvátní řešení, když neprávem odebrané nemovitosti existují, a žalovaní je mohou vydat. Kromě toho je stěžovatelka z důvodů, které dále v ústavní stížnosti rozvádí, i s poukazem na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, i nadále přesvědčena o tom, že vlastnicí předmětných nemovitostí nikdy nepřestala být, když již usnesením Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. , ze dne 27. 8. 1990, byl původně odsuzující rozsudek téhož soudu, sp. zn. , zrušen v celém rozsahu včetně rozhodnutí o propadnutí majetku.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. , i obsahem vyjádření Krajského soudu v Plzni a vedlejších účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, neboť dokazování v řízení před obecnými soudy probíhalo za dodržení zásad spravedlivého procesu, a také obecnými soudy z provedených zjištění učiněné závěry právní nijak nevybočují z ústavních mezí. Provedené důkazy nenasvědčují tomu, že by vedlejší účastníci získali předmětné nemovitosti za okolností předpokládaných v ustanovení , a za tohoto stavu nebylo možno návrhu stěžovatelky - která v tomto směru ani neoznačila konkrétní důkazy, které by prokazovaly opak - vyhovět, a to přesto, že došlo v rehabilitačním řízení podle , ke zrušení trestního rozsudku, jehož součástí byl i výrok o propadnutí majetku stěžovatelky. Vztahem a , se Ústavní soud opakovaně zabýval, a proto v tomto směru postačí odkázat na nálezy již vydané - nález, sp.zn.

, ze dne 29. 10. 1997 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, č. 130), i usnesení,

sp. zn.

, ze dne 20. 1. 1998 (Sbírka nálezu a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, č. 5), v nichž opakovaně vyslovil názor, že při aplikaci a , je třeba vycházet z toho, že oba tyto zákony jsou jako spojité nádoby a nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Rozpor mezi uvedenými zákony je jen zdánlivý. Na , nelze pohlížet jako by neexistoval, ale zároveň ani jako by měl přednost před ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jejich interpretaci je třeba uvést do vzájemného souladu, i když přinese závěry jinak v právním řádu neobvyklé, jako zákonem předvídané zásahy do vlastnických práv, např. v důsledku ochrany vlastnictví, jež bylo nabyto v dobré víře při důsledném dodržení okruhu povinných a oprávněných osob. Intepretace musí vycházet ze smyslu a účelu obou zákonů a brát zřetel na cíle, jichž chtěl zákonodárce touto právní úpravou dosáhnout. Pokud tedy okresní soudy v daném případě, s odkazem na ustanovení , aplikovaly ustanovení , postupovaly způsobem odpovídajícím shora označeným nálezům Ústavního soudu, a nelze jim tedy, jak již shora uvedeno, vytýkat vybočení z ústavně daných mezí. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal, a proto ústavní stížnost podle , ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 1999